Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kulička.. :-)

10. 10. 2006

„Fajn, co s tím?“ mračil se nad košíkem Kranich.
„Co by.“ pokrčila rameny jeho manželka.
„Chtěla jsi štěně, ale.. tak brzo?“ pohladil spícího chlupáčka.
„Kulička..“ usmála se Kája a přidala se k Tomovi. Hladila malé tělíčko, klidně oddychující a stočené do klubíčka.
„Cože?“
„Kulička, vypadá jako kulička.“ vysvětlovala.
„Tak jo, Kuličko.“ chytil Karolininu ruku. „necháme ho spát.“

 

Mhm, no jo.. Já vím, že mé jméno není nabito originalitou, ale.. Já ho mám rád. A navíc, můžu ho použít jako argument při činění neplechy..

 

„Kuličko, ty blázne jedna bláznivá!“ držela psa kolem krku. „Málem by tě to auto přejelo.“
Pes cenil zuby a vypadal, jakoby se smál. Však měl také proč. Pohled na Karolinu, které se málem zastavilo srdce, byl vskutku.. z psího pohledu k popukání.
„Máš ho mít na vodítku.“ tvářil se Tom znuděně. Ve skutečnosti se v něm krev převalovala jako v rozbouřeném moři vlny. Toho nezbedu si až moc oblíbil.
„No jo.“ houkla Karolina a připevnila karabinku k řetízku kolem ovčákova krku. Trhnutím popohnala psa. „Když já to vodítko nemám ráda.“ dodala dětinsky.
„Kájulo, je to jenom štěně a neví, co znamená „k noze“.“


Ách, procházky… Ty jsou to nejlepší na celém dni.
Dobře, hrál jsem si na kaskadéra, ale.. Od té doby vím, co jsou auta, ty plechové krabice v pohybu, zač.
Mhm, dneska bych se měl na stanici potkat s Anežkou. Jo, je pátek, tak to máme scuka u Semirova odpadkového koše.

 

„Haf haf… Píííííísk.. Grrrrr, vrrrrr… Píísk… haf!“
Semir Gerkhan stál před zavřenými dveřmi své kanceláře. Za stáhnutými žaluziemi se odehrávala psí- myší honička a neměl žádnou chuť ji svým vpádem do kanceláře přerušovat.
Tom Kranich se postavil vedle parťáka a podal mu hrníček s kávou.
„Co se tam děje?“ konečně se Turek odvážil zeptat na jedno mnoha zvířecích dějství odehrávajících se v jejich koutě na stanici.
„Ani se neptej.“ přidal se Tom k jeho nicpřinášejícímu zírání na stáhnuté žaluzie.
„Mám jít dovnitř?“
„To bych s tou kávou nedělal. Počkej, až se trochu uklidní.“
„A to bude kdy? Mám hodně práce.“ ušklíbl se Semir a vyčítavě se podíval na vyššího kolegu.
„Hmm.. třeba teď?“ stiskl Tom kliku a dveře se začaly otevírat.
Oba instinktivně zavřeli oči.
„No to snad není pravda!“ vykřikl Semir. „Všechno je.. v pořádku! Já čekal totální spoušť!“
„Já taky.“ následoval ho Tom.
Udiveně pozorovali zubícího se Kuličku, rozvaleného uprostřed místnosti, po jehož břiše pochodovala myška a drobnými pacičkami ho lechtala.

Obrazek


 

My jsme totiž při svých hříčkách s Anežkou čistotní. Tak jo, dlouho tomu tak.. není.
Jednou se nám totiž podařilo pořádné faux paux.


 

„Kranichu!!!“
Všichni z osazenstva DP udiveně pohlédli ke kanceláři své nadřízené. Ta, hnána vlnou zlostí a zakódovaným darem předků nutícím k chránění si svého teritoria, málem popadla policistu za klopy saka.
Ten, stojící u Herzbergerova stolu, netušil, čím že to tak rozlítil Šéfovou.
„Kranichu,“ popadla dech. „co dělá váš pes v MÉ kanceláři?“
Tom na nic nečekal a běžel do Anniny komůrky opředené mnoha tajemstvími.
„Kuličko!“ sklonil se ke štěněti, jehož hnědé oči se smály. Na jeho boku se rozvalovala Anežka a chroupala jablko- „Určitě z Šéfčina košíku.“ odhadoval původ ovoce.
„Vy lumpíci.“
Pohledem kontroloval stav vybavení kanceláře.
Ve dveřích se objevila Engelhardtová, doprovázené Semirem pokoušejícím se uklidnit vichr spravedlivého hněvu.
„Šéfová, tak už se nezlobte.“ Turkovy oči se nápadně podobaly těm psím.
„Je to ještě štěně.“ přidal se k parťákovi s prosíkem Kranich.
„Prosííííím!!!“ ozvalo se dvojhlasně.
Tmavé oči nadřízené už nerámovaly rozčílením spojené oblouky obočí.
„Haf!“
„Píísk!“ odpověděla Kuldovi Anežka a posadila se na jeho měkký hřbet.
„Ukliďte to tu, Tome.“


Obrazek

Tom z nás nebyl nadšený. Naštěstí to nijak neřešil a řekl bych, že se toho úkolu chytil i s jistou chutí.
Páníček je fajn.. Nejlepší jsou naše rvačky..
To se nám podařilo roztrhat i oblíbené tričko paničky. Jéje, to bylo křiku pro jeden pitomě červený hadřík. Chichi, pán to nakonec ukecal.
Zrovna včera jsme zase byli v parku. Kupy listí, co shrabují lidé z města, zvou k vyválení, k hopsání a divočení. A páníček… to byste do něj nikdy neřekli.. Hupsne tam po kolena dřív než stačím třikrát zamávat oháňkou. Panička nás pak vítá se smíchem. Kdo by se nesmál, když já mám listí za ušima a pán ve vlasech.
Panička.. Jé, její ruka je tak milá.. docela mi chyběla, když.. Když mě pán bral s sebou brzo do práce a pozdě jsme se vraceli.
Ano, ano! Už mi nese vodu s jídlem!

„Kuličko, netrucuj a pojď!“ táhla za vodítko Karolina.
Pes však pevně tkvěl tlapkami v jednom místě.
„Ach jo.“ povzdychla si a odhákla karabinku.Modré vodítko schovala do kapsy. „Tak naskoč.“
Kulička s radostí poskočil a už se nesl v ženině náručí..
„Tak mám občas pocit, že nejsi štěně, ani pes. Ty jsi prostě člověk v psím těle. A pěkně mazaný.“ vzdychla pod tíhou chlupatého těla.

Obrazek


 


Škoda, že jsou letošní prázdniny fuč.. na chvilku jsem se ocitl v psím ráji. Hlazení, rozmazlování, spánek v měkkých a voňavých peřinách.. Jemná ručka projíždějící mou srstí..
Wox se Semirem si mě vzali na dovču na Šumavu. tam bylo pořád co dělat. Chodili jsme do lesa, sbírali houby… Semir se mohl pominout, když jsme přišli z lijáku a já jsem se oklepal u jeho nohou.
Jak to říkala Wox? Turek je zimomřivý..

„Wox, buďto já nebo pes!“ pronesl patosem prolezlou větu Turek. Těšil se na teplo peřin a ne na chlupaté tílko tisknoucí se k jeho dívce.
„Pes.“ neváhala blondýnka a uhladila peřinu, na které Kulda odpočíval.
Semir sebral polštář a peřinu a odešel do vedlejší místnosti. „Ts, pohlídáte nám psa, on je hodný… Nic, příště už ne!“ brumlal Turek a uveleboval se na pohovce. „Vzdávám to.“ pomyslel si, když už potřetí skončil na podlaze.
„Wox, je tam vedle tebe ještě místo?“ pípl u dveří.
„Jasně.“ usmála se světlovláska v modré košilce a už odhrnovala cípeček peřiny. Kulička neváhal a pohotově ji skočil do náručí.
„Padouchu!“ říkaly Semirovy tmavé oči. Jak mohl, přitiskl se k Wox momentálně se věnující psovi. „Už se nedivím Tomovým steskům!“ pomyslel si Semir a padl do polštářů.

Obrazek


 


To byly časy… Dobře, dobře, není všem dnům konec, jak říká.. eee, už si nevzpomenu. Už za několik málo vteřin se rozdrnčí zvonek, určitě zbudí dva spící človíčky tulící se k sobě a já.. Já půjdu na procházku.. S Terezkou Wox..
Nemůžu se dočkat.. Ocas se mi komíhá sem a tam štěstím a nedočkavostí.
Hurá, už je tady!

Já se s vámi loučím.. Musím se teď věnovat jedné velice příjemné slečně!

 


Milá Woxičko!
Přejeme Ti všechno nejlepší,
v srdíčku pohodku, na tváři úsměv a ať se Ti daří!

Kranýšci