Jdi na obsah Jdi na menu
 


Autor: Lady Shadows

Proč jsi odešel…
Je to už dva roky, dva roky od doby co mě opustil jediný člověk, který mě, kdy chápal. Můj bratr Kenai. Byl vždycky tak usměvavý a milý. Stál za mnou vždycky a všude. Můj malý bráška. Moje dvojče. Zemřel ve spánku. Aspoň to jsem řekl okolí. Jenže ona to nebyla pravda…Chránil mě, chránil mě před námi. Přede mnou, a před ním. Že je to zmatené? Ano je. Vysvětlím to. Žili jsme sami. Rodiče umřeli, když jsme byli kluci. Zůstal nám dům, peníze, všechno co bysme chtěli. Ale jako rodina jsme byli sami. Bráška tu byl vždycky se mnou a pomáhal mi, když bylo nejhůř.
Až později jsme zjistili, co stálo za smrtí rodičů. Policejní vyšetřování řeklo, že šlo o autonehodu. Jenže my jsme se dozvěděli svoje. Kdybych jen nebyl tak zvědavý nikdy bych nebloudil životem jako osamělý stín. Celé to začalo jednou křišťálovou koulí na podstavci ze zlatých draků. Respektive z dračích tlap. Půda mě vždycky přitahovala a po smrti rodičů, kteří nám zakazovali tam chodit (z dobrého důvodu), jsem tam chodil zkoumat tajemná zákoutí každý den.
Jednou jsem ale našel ten křišťálový předmět a spustil řadu událostí, které jsem nechtěl…
„Hej, Kenaii pojď se na něco podívat!“ Vykřikl malý, blonďatý klouček s očima jako zralá pšenice a vrhl se do další bedny, která skýtala všelijaká překvapení, ta poslední obsahovala herbář a sbírku motýlů v těžkém skleněném pouzdře. „Co bych tam asi tak dělal stejně je to jen jedna velká pavučina.“ Zahučel zpod schodů vedoucích na půdu další klučina rysově neuvěřitelně podobný předchozímu. Vždyť to taky byla dvojčata. Měl vlasy pro změnu karamelové a oči dost netypicky zlaté. Ale tvář, tvář dokonale prozrazovala, že to jsou bratři. Stejné rysy, stejné tvary a lícní kosti.
„No ták, pojď jen na chvilku.“ Přemlouval první Kenaie, který stále trucovitě stál pod schody s rukama v bok. „Ne, a ty pojď dolů. Chtěli jsme jít nakupovat nebo jsi na to zapomněl? Kane?“ Houkl nahoru a pohodil čupřinou zlatavých vlasů. Seshora se ozvala tichá kletba a pak tlumený úder dřeva o dřevo. „Kanae? Není ti nic?“ Kenai přeci jenom vyběhl po schodech na půdu ze strachu o svého bratra. Jediného člena rodiny, který mu zůstal.
„Hej, Kane! Kanae! Není ti nic?!“Houkl do temného prostoru. Nejistě odhrábl rozházené věci z cesty a vstoupil na zaprášenou podlahu. „Kenai, tohle musíš vidět.“Zašeptal rozrušený hlas jeho bratra odkudsi z protější strany půdy. „A já už se bál…“Protočil Kenai oči a už se otáčel, že odejde. „Pojď sem… rychle.“Zašeptal znovu Kanae rozrušeně.
„Tak já teda jdu, ale jestli to bude zase nějaká rozkřáplá váza, svícen, nebo podobně tak si mě nepřej,“zatím co mluvil, procházel půdou do míst, kde zaslechl hlas svého bratra. „Tak co je to tvoje světoborné…ou…“Zastavil se. Před ním stál Kanae a rukou třímal křišťálovou kouli na zlatavém podstavci z dračích tlap, která byla velká jako fotbalový míč.
„Co myslíš, že to je?“Zeptal se Kanae a oči se mu zvláštně zaleskly. „Nevím, vypadá to jako nějaká věštecká koule.“ Pokrčil Kenai rameny a vzal kouli bratrovi z rukou, pak jí položil na zem. „Že bychom měli nějakého předka věštce?“Uculil se Kanae a klekl si ke kouli stejně jako Kenai. „Co to asi dělá?“ Zeptal se Kenai a přejel rukou po hladkém povrchu koule. „Hele tohle se nějak…“Dřív než Kenai stačil Kana zastavit, vyvrátil jeden dračí pařát z původního místa.
Vnitřek koule se v tu chvíli zbarvil do šedoruda a ozářil celou půdu. „Tohle to dělá.“Zašeptal Kenai.
„Kane, já nevím jestli…“Začal Kenai ale to už jeho bratr vyvrátil i druhý pařát. Obě zlaté pracky se zasekly drápy do dřevené podlahy a na konci dlaně kde by měla začínat paže, se vyrojilo spoustu drobných zlatavých provázků, které obtáčeli kouli, dokud celá nezmizela pod zlatými nitmi. Jenže tím to nekončilo. Z dlaní a provázků se stalo zápěstí a ze zápěstí paže. Přímo před očima dvojčat ze země rostla…stvůra. Jinak se to nedalo popsat. Tělo bylo zlaté, tvořené nitkami zlata, které se svíjeli jako červy ve tvořících se orgánech, svalech a kůži. „Bráško…“Zašeptal zděšeně Kanae a oba se k sobě přitiskli, s očima na vrch hlavy. Tělo už bylo skoro hotové, bylo to tělo ženy, svaly pokryla kůže a i ty nejmenší detaily byly vyplněny. Jediné co však zůstalo nepropracované, byla hlava. Tu tvořila právě ona křišťálová koule.
Žena zatínala drápy do podlahy, a jak pozvolna šupinaté pařáty přecházeli v hladkou kůži, byla postava čím dál víc krásnější. I Vlasy měla, dlouhé zlaté pruty, které jiskřily v červené záři koule…tedy teď jejího obličeje.
Kenai si brášku k sobě pevně přitiskl ze strachu z toho, co neznal. Kanae nic nenamítal, jen se brášky pevně držel. Žena pozvedl ruku a dlouhými prsty, ukázala na oba choulící se bratry. Teď už se začal formovat i obličej. Když bylo dílo dokončeno rudá tvář a svítící oči byli oběma až příliš známé. Hleděla na ně tvář jejich babičky. Nikdy jí vlastně pořádně nepoznali, zemřela mladá a jejich otce pak vychovával jen děda. Znali jí z fotek ale i tak si tu krásnou tvář zapamatovali navždy. Zamrkala a dlouhé rubínové řasy se zachvěly v tom pohybu.
„Jako kruhy na vodě…“Zašeptala ústa v barvě krve. „Spojené jako kruhy na vodě…“Šeptala dál. Byl to nepříjemný šepot, vlezlý a uhrančivý. „Já se bojím, bráško.“Zašeptal Kenai. „Já taky.“Kníkl Kanae a oba jako na povel začali od té ženy ustupovat. Než se však oba stačili dát na útěk, okolo paží se jim obtočily dlouhé prsty, a žena z kovu si je přitáhla k sobě. Bez námahy je zvedla do vzduchu a oči bez zornic, jen se svítícími body se dívali kamsi do protější stěny. Udělala krok a jako tanečnice na poněkud podivných chodidlech proplouvala mezi poházenými předměty, s kroutícími se dvojčaty stále v rukou. Nakonec došla ke stěně, na kterou stále upírala pohled.
Pak se její tvář změnila. Všechno, ústa, oči nos i uši zmizeli a zůstala pouze rudošedá koule. Ta vyslala světelný paprsek skrze stěnu. A kámen ze, kterého byla stěna zhotovena, se začal tavit. Stékal v krůpějích a potom i potocích a tvořil horké kaluže, které ženě však žádný problém nedělaly. Dokonce se zdálo, že jí i baví, pošupovala v nich pařáty a nechávala je stékat po šupinaté kůži na nohách.
„Bráško…“Zafňukal Kenai a ještě jednou se marně zazmítal ve zlatém sevření. Kanae mu odpověděl jen bezmocným pohledem. Namísto venkovního prostoru kolem domu se za propálenou zdí objevila díra. Prosté, černé, nic. „Ne to n…!!!“Stačil ještě vykřiknout Kanae než se s nimi ta nestvůrná žena vrhla do černé propasti.

„Kde to jsme?“Proťal ticho jeden hlas, Kenaiův. „Netuším, ale dobré to nebude.“Odpověděl mu Kanae. Seděli na ničem a kolem bylo nic. Prázdnota. Oba bratři byli u sebe a nejistě se drželi za ruce. Všude byla tma, jen tma a nic jiného.
„Umřeme tady?“Kníkl Kanae a přitiskl se ke svému dvojčeti ještě blíž. „Ne, to určitě ne.“Konejšil ho Kenai a poplácal svého bratra po rameni. Kdyby jen věděl, jakou pravdu má, radši by to ani nevyslovil.
Nad temnotou se najednou rozzářilo světlo, jako velký, bělostný měsíc. Okolí se změnilo, z temnoty z ničeho nic, vyrašila tráva a různé drobné kvítky, z další části se stala voda a dřív než oba bratři stačili zamrkat, změnila se nehostinná, černá pustina v překrásnou noční louku s několika stromu u jezera, které mělo barvu temné modři.
Po hladině tančily měsíční paprsky a jemné čeření vody způsoboval vánek, který se nad celou scenérií hnal. „Co se to…“Zašeptal Kanae a stále se svého bratra nepouštěl. „Pojďte sem, děti.“
Dvojčata se otočila za hlasem. Zpoza jednoho ze starých stromů vyšla žena. Byla zahalená do bílé látky, která nebyla nijak zdobená a nikde spojená přesto odhalovala dost z mladé pokožky a vlasy stejně zlaté jako předchozí zlatá stvůra, byli jasným znamením, kdo před nimi stojí. „Babičko.“ Kníkl Kenai. „Děti…“Zašeptala půvabná žena a sklopila pohled dvou zlatých očí k zemi. Očí stejných jako Kenaie a Kanaea.
„Odpuste mi.“ Zašeptala a přidržujíc si látku na těle sestoupila několika kroky k jezeru, kde se posadila. Roztřesení bráškové stále seděli a tiskli se sobě na zelené louce a nejistým pohledem sledovali ženu, která vypadala nachlup stejně jako členka jejich rodiny.
„C-co ti máme…odpustit?“ Vykoktal Kanae. „Rodiče vám před svou smrtí nic neřekli že?“Zeptala se zastřeně a pohledem přejížděla jezero. „Co nám měli říct?“Zeptal se Kenai a zvedl se ze země, s bratrem v patách. Žena si povzdechla a potřásla hlavou, až jí zlaté prameny spadly z ramen. „Podívejte se.“ Vyzvala je a odhalila dlaň, která byla až dosud zamotaná v látce. Na bílé dlani zářil symbol, levá část bylo slunce, oranžová tvář se vesele usmívala a paprsky se rozbíhali po dlani jen, jen letět s radostí někam do dálav. Druhá, pravá část symbolizovala měsíc. Nemračil se, jak by si mnozí mysleli, ale tvářil se neutrálně, jako snílek který se dívá kamsi do dálky. Stříbrné paprsky se kroutily, volně spojovali, tvořili prstence a spirály a na místech kde se jim zlíbilo, se rozplývaly.
„Tohle je znak, který provází krev našeho rodu už po staletí. Nikdo neví, kde se nám v dlaních vzal, ale legenda říká, že jednou, až stá generace nastoupí k životu, magická zeď která držela rodovou kletbu v zajetí, pukne a měsíc a slunce se stanou jedním.“Povzdechla si a znak znovu zahalila do látky. „Nikdo tomu po dlouhá léta nepřikládal váhu. Jenže když začala 98 a 99 generace slábnout a ztrácet síly… všichni se dozvěděli pravou podstatu věci. Že všechno, všechna síla života, kterou v sobě náš rod, naše krev, nesli, byla spojena, aby uvalila kletbu právě na tu poslední…stou generaci, kterou jste…“Smutně se na dvojčata otočila a oběma bratrům bylo více, než jasné kdo je tím cílem oné kletby.
„Co je to za kletbu?“Zeptal se tiše Kanae, pevně přitom držel Kenaie za ruku. „Nevíme jistě, jak jsem ale řekla, legenda říká: měsíc a slunce se stanou jedním.“Odhrnula si vlasy z čela a smutně se usmála. „Dá se to vyložit mnoha způsoby, jediný, který by byl však dost krutý pro kletbu je…“Rychle odvrátila hlavu a ostražitě přejela okolí pohledem. „Je?“Zeptal se Kenai opatrně. „Podej mi ruku Kanae, nezbývá čas.“ Řekla najednou babička a natáhla ruku. Kanae jí tu svou opatrně podal.
Plavovlasá žena vytáhla odkudsi z útrob oděvu jehlici a dřív než sebou stačil klouček cuknout bodla jej do hřbetu ruky. Nebyl to však jen Kanae kdo vykřikl, byl to i Kenai.
„Tohle je ta kletba. Co cítí jeden, cítí i druhý, už nikdy nebudete sami, budete jako jedna duše ve dvou tělech. To je ta kletba…“Než však stačila říct cokoliv dalšího, nad jezerem se zvedl vysoký jek a celý obraz i s babičkou se začal rozplývat. Než zmizel úplně, oba bratři zaslechli ještě v zašveholení větru poslední slova. „Kletba je být jako jeden…“
„Tohle je ta kletba. Co cítí jeden, cítí i druhý, už nikdy nebudete sami, budete jako jedna duše ve dvou tělech. To je ta kletba…“Než však stačila říct cokoliv dalšího, nad jezerem se zvedl vysoký jek a celý obraz i s babičkou se začal rozplývat. Než zmizel úplně, oba bratři zaslechli ještě v zašveholení větru poslední slova. „Kletba je být jako jeden…“
A tak to vlastně všechno začalo. Jediným dnem, ke kterému se schylovalo staletí. Žili jsme spolu pak ještě sedm let a čím dál tím víc jsme cítili, jak je těžké oddělit se anebo se spojit. Snažili jsme se všelijak osvobodit od té jednoty, ale nešlo to. Bylo to příliš silné. Jednou, v lednu se Kenai vydal na procházku do zasněženého města sám. Bylo to pro nás oba hrozně těžké, když jsme nebyli u sebe blízko ale on i přes to šel. Nevím, co ho k tomu ponoukalo ale, když si vzal šálu a kabát věděl jsem, že to myslí vážně. Když se na mě chabě usmíval, než vstoupil do ledové zimy kolem, cítil jsem se zvláštně. Cítil jsem, jak mě opouští, jak se semnou uvnitř loučí. Nechtěl jsem, aby odešel, i když by to bolelo sebevíc, nemohl bych ho opustit. Měl jsem ho tehdy zastavit, měl jsem se na něj pověsit, zavřít mu dveře před nosem, ukrást věci nebo já nevím co. Měl jsem mu zabránit tam jít.
Byl pryč dlouho, celou dobu jsem nervózní jako tygr v uzavřené kleci. Když jsem v přízemí uslyšel třísknutí dveří, běžel jsem, jako kdyby mi za patami hořelo jen, abych už byl dole. Málem jsem se nejméně čtyřikrát přerazil cestou dolů, ale ani to mě nezastavilo. Vběhl jsem do chodby, která byla zároveň předsíní ke dveřím… A on tam stál, sundával si šálu a usmíval se na mě. Já se o něj tak bál. Byl dokonale překvapený, když jsem se mu vrhl kolem krku a nechtěl ho pustit. Říkal: „To je v pořádku, nic mi není, nemusíš se bát, Kanae.“ Jenže ono nebylo nic v pořádku. Večer jsme strávili u krbu, měl jsem to rád a to že jsem to měl rád já, bylo jasným vodítkem k tomu, že to miloval i Kenai. Spokojeně jsme se váleli v křeslech a bavili se o škole, kamarádech, holkách, sportu zkrátka o všem o čem si kdy mohli povídat. Odbila desátá a Kenai prohlásil, že je unavený, souhlasil jsem a uhasil oheň. V pokoji jsme si ještě chvíli povídali a pak jsem usnul. Byl jsem asi hodně vystresovaný nebo unavený, jedno bylo ale jisté. Ještě tu noc bráška zemřel.
Když jsem se ráno vzbudil, pronesl jsem pozdrav do mrtvého ticha. Zvedl jsem se zvědavý, proč neodpovídá. Obvykle vstával o trošku dřív než já tak jsem si nejdřív myslel, že si jen přispal, když tak tam klidně ležel. Pak jsem si ale všiml, že s emu nezvedá hruď. Vystřelil jsem z postele a v mysli hledal to pojítko, které mě s ním vždycky spojovalo. Nic jsem ale necítil. Strhl jsem z něj peřinu a jemně mu zatřásl ramenem, sám sebe usvědčujíc že je to jen nějaký hloupý vtip. Jenže on se nehýbal, nedýchal. Hlavu odvrácenou a celý úplně povadlý. Tehdy jsem hrozně plakal, víc než když jsme oba přemáhali bolest z odloučení (chodili jsme do jiné školy, každá na druhém konci města). Pořád jsem ho volal a tiskl mu ruce, všechno zbytečně. Cítil jsem se, jako kdybych zemřel sám, tak chladně, bezmocně.
Když jsem se ráno vzbudil, pronesl jsem pozdrav do mrtvého ticha. Zvedl jsem se zvědavý, proč neodpovídá. Obvykle vstával o trošku dřív než já tak jsem si nejdřív myslel, že si jen přispal, když tak tam klidně ležel. Pak jsem si ale všiml, že s emu nezvedá hruď. Vystřelil jsem z postele a v mysli hledal to pojítko, které mě s ním vždycky spojovalo. Nic jsem ale necítil. Strhl jsem z něj peřinu a jemně mu zatřásl ramenem, sám sebe usvědčujíc že je to jen nějaký hloupý vtip. Jenže on se nehýbal, nedýchal. Hlavu odvrácenou a celý úplně povadlý. Tehdy jsem hrozně plakal, víc než když jsme oba přemáhali bolest z odloučení (chodili jsme do jiné školy, každá na druhém konci města). Pořád jsem ho volal a tiskl mu ruce, všechno zbytečně. Cítil jsem se, jako kdybych zemřel sám, tak chladně, bezmocně.
Byla to pro mě obrovská rána, jen ztěží jsem se z toho dostával. Na pohřbu jsem nekontrolovatelně plakal. Tehdy zrovna sněžilo. Rakev byla černá a na bílém sněhovém podkladu přímo zářila. Byl jsem tam skoro sám. Jen několik jeho přátel se přišlo podívat a rozloučit. I když už byl mrtvý, vypadal tak klidně a vznešeně jako vždycky. Potom co všichni odjeli, já jsem tam ještě zůstal. Díval jsem se na náhrobek z bílého mramoru a pořád a pořád si četl jméno svého bratra, datum narození i datum úmrtí. Pak jsem se otočil a odešel. Pokusil jsem se zapomenout.
Kletba mi ale zase jednou ukázala jak silná je. Bylo jaro. Jen několik měsíců po smrti Kenaie. Všude to kvetlo a štěbetalo a i já jsem se usmíval, ačkoliv jsem si myslel, že už toho nikdy nebudu schopný. Šel jsem zrovna ze školy, ten den jsem zjistil, že jsem prošel v jedné z důležitých písemek a bylo mi dobře po všech stránkách. Domů jsem šel parkem, docela dost jsem si tím zašel, ale v tak krásný den to stálo za to. Sedl jsem si pod strom, tuším lípa to byla a začal si dělat úkoly. Vždycky jsem chtěl mít práci z krku co nejdříve. Problém byl ale v tom že Kletba spojeného slunce a měsíce zase udeřila.
„Kane.“Zvedl jsem hlavu. Tak mi říkali jen mí nejbližší přátelé a já myslel, že mě nějaký z nich uviděl a šel za mnou. V parku ale bylo prázdno, neviděl jsem nikoho, kdo by mě mohl oslovit.
„Kane, tady…“ Hlas promluvil znovu a dost zřetelně na to abych se otočil správným směrem. Bylo tam malé jezírko a u něj lavička. Obvykle si tam chodili sedat staré babky a poklábosit nad starými dobrými časy ale teď tam taky nikdo neseděl. „Kdo jsi?“ Zeptal jsem se do vzduchu a opatrně vstával. „To už jsi zapomněl?“Hlas zněl zklamaně a zraněně. Rozhlédl jsem se kolem. Pak jsem si řekl, že si to jen namlouvám. „Nenamlouváš si nic.“ Zašeptal ten hlas a zněl zklamaněji než předtím. „Ty slyšíš, co si myslím?!“Vykřikl jsem nekontrolovaně. „Přemýšlej, Kanae, kdo jediný mohl slyšet, co si myslíš?“ Zeptal se hlas a zněl blíž, než se předtím ozýval. „Kenai.“Dosedl jsem na zem.
Protože stál přímo přede mnou. Můj oplakaný bráška stál přede mnou a bylo skrz něj téměř vidět. A byl hrozně smutný. „Bratříčku.“ Zašeptal jsem a jako v hypnóze ho sledoval. „Kane.“Vyloudil na rtech slabý úsměv. Natáhl ruku a pomohl mi na nohy. Bylo to překvapivé, protože byl duch a duchem bych měl jen proplout. Všiml si mého zaraženého výrazu. „To ta kletba. Nedovolila mi zemřít. Nemůžu ale ani zemřít. Proto jsem v tomhle stavu a jsem nucený zůstat tady.“ Vysvětlil a sedl si pod lípu tam, kde jsem seděl předtím já. Sedl jsem si vedle. „To tu musíš zůstat napořád?“Zeptal jsem se v hloubi duše otřesený až do základů. „Ne jen dokud…“ Zarazil se a odvrátil zlaté oči jinam. „Dokud?“Zeptal jsem se a sevřel mu ruku. „Dokud nezemřeš i ty.“ Zamumlal. „Och.“ „Jo, och.“
„Ale jsem rád, že žiješ.“ Usmál jsem se a uvědomil si, že už zase brečím. Proboha vždyť já musel už vybrečet rybníky a řeky. „V širším slova smyslu.“Usmál se a objal mě. Tak jako když jsme byli malí. Byl jsem tak rád že tu je se mnou, že mě neopustil jako skoro všechno ostatní. Chvíli mě kolébal v náručí a pak se usmál. „Víš, už jsem si myslel, že zapomeneš.“ Zatvářil jsem se provinile. „Přiznám se, snažil jsem se o to.“ Zamumlal jsem. Poplácal mě po rameni. „Vlastně tě i chápu, nemůžu jinak.“
„Ale musím ti říct ještě něco, co jsem se o té kletbě dozvěděl.“ Pronesl a zatvářil se velmi vážně. Povytáhl jsem obočí. „Nikdy doopravdy nezemřeme,“nadechl se a s bolestí v očích se zadíval mezi stromy,“ naše těla možná zahynou, ale vrátíme se znovu do jiných světů a budeme tou kletbou svázaní až do skonání věků. Není šance jak se z těch pout dostat.“ Mluvil tiše a klidně, evidentně se s tím už smířil. Pro mě to byl ale neuvěřitelný šok. Nikdy nezemřít. Žít pořád dál nikdy nepřestat a modlit se že někdy přijde konec tohohle všeho. Bože, co jsme provedli. „Čím jsme si takový trest zasloužili.“Šeptl jsem. Ještě mi asi nedošla pravá podstata celé věci. Bráška mě pozorně sledoval a přitom si mimoděk hrál se stéblem trávy.
„To my ne, Kane.“Odpověděl tiše na mojí spíše pro sebe myšlenou otázku. „Někde na začátku naší pokrevní linie se muselo stát něco strašného. Někdo musel něco provést, něco co pobouřilo ty nahoře.“Ukázal prstem k nebi. „Ale co? Tohle…“Rozhodil jsem ruce a snažil se najít správný výraz“ tohle je přeci nelidské.“
„Problém je v tom, že ti nahoře nejsou lidé, nechovají se jako my a ani nemají takové morální zásady.“Obtočil si paže kolem kolen a ztichl. „Ty jsi je viděl?“Zeptal jsem se tiše. Kenai se na mě otočil a položil mi ruku na čelo. Mou myslí proběhl sled obrazů, v nichž hlavní roli hrála prázdnota, chaos a prazvláštní zářící stvoření, které jsem nikdy neviděl. „C-co to bylo?“ Vykoktal jsem a držel si žaludek, protože jsem z toho dostal závrať. „Přenos vzpomínek. Můžeme si tak mezi sebou vyměňovat zážitky aniž by samovolně proplouvali skrz naše mysli.“Vysvětlil Kenai a uvolněně čekal, až mě nevolnost přejde.
Když se mi ulevilo, zrovna se zatoulal v myšlénkách a prohraboval si světlé vlasy. Když si všiml, že je mi líp usmál se a postavil. „Nezajdeš si někam na pití?“Zeptal se zvesela, jako kdybych se skrz něj nemohl dívat na ptáky honící se ve větvích. „Já? Proč já, snad my ne.“ Zahuhlal jsem a taky si stoupl. „Kane, skrze mě je vidět takže bych byl asi ve městě nápadný, nemyslíš?“Zeptal se, jako kdyby o nic nešlo. „A jak to chceš udělat, jestli chceš jít se mnou?“ Prohlásil jsem a začal si skládat věci do tašky. „Tohle je moje zhuštěná forma, ještě můžu být takhle…“ Najednou umlkl.
Otočil jsem se, ale nic jsem neviděl. Zašátral jsem rukou, do ničeho jsem však nenarazil. „Kenaii?“ Zeptal jsem se do vzduchu. „Tady, Kane.“ Ozval se mi hlas nebezpečně blízko pravého ucha. Já jsem vyjekl a skokem se vrhl dál od ohniska, aniž bych přemýšlel nad tím, kdo je původcem. Kenaiův hlas se hlasitě rozesmál. „Tohle je moje rozptýlená forma. Není mě vidět, ale pořád tu jsem.“ Pohihňával se. „Tohle mi nedělej.“ Vydechl jsem rozčileně. „Hi, jasně.“ Pronesl, a já věděl, že se přiblble culí.
Radši jsem se rozhodl nikam nejít a radši se soukat po jarních cestách domů. Kenai šel se mnou, ve své, jakže to nazval… „rozptýlené“ formě a občas si na mě vybafl a já díky tomu málem spadl do kanálu. Sice to byl můj bratr ale, kdyby byl ve fyzickém těle hodil bych ho tam sám.
Jakmile jsem za sebou zavřel vstupní dveře. Kenai se zhmotnil a rozhlížel se okolo. „Připadá mi to, jako roky kdy jsem tu naposledy byl.“ Zamumlal a přejížděl prsty po stěnách a všelijakých maličkostech. „Nic jsem nepředělal, ani pokoj jsem nezměnil.“ Pronesl jsem a s tichým drncáním jsem táhl tašku po schodech nahoru. Kenai nahoru prostě vyletěl. Neodolal jsem a počastoval jsem ho poněkud netaktní otázkou.
„Jaké to je být duch?“ Trošku odměřeně se na mě podíval a pak odvrátil pohled jinam. „Je to jiné.“ Zabručel a klesl nohama na koberec. (předtím se vznášel) Já jsem si mezi tím nohou otevřel dveře a hodil tašku ke stolu. Když jsem se převlékl a otočil, stál bráška těsně za mnou, až jsem se s ním málem srazil. „Můžu tě o něco poprosit?“ Zavrčel jsem. „Hm?“Usmál se provokativně. „Dělej hluk, ať vím kde si.“Požádal jsem ho. Byl to duch a duchové nedělají sami od sebe zvuky. Proto se za mě přesunul, aniž bych o tom věděl. Takhle se předejde zbytečným úrazům. Jak se zdálo zas, až takovou efektivitu to nemělo.
Kenai to pochopil přesně tak jak jsem nechtěl. I když splnil všechno o, co jsem si mu řekl. Dělal takový kravál, že bylo velmi snadné určit, kde se nachází. Někdy ale neodolal a zjevil se přímo přede mnou anebo mi promluvil přímo u ucha. Netřeba říkat že mě z toho vždycky málem trefil šlak a zvažoval jsem filosofickou otázku dvojité smrti. Taky jsem se ho zeptal, na co vlastně umřel. Tvrdil, že to neví, ale já mu nevěřil. Spíš se zdálo, že to nechce rozvádět. Nehnípal jsem se v tom a radši nechal život běžet dál. Mělo to i svoje výhody mít v domě ducha. By až neuvěřitelně pečlivý. Když ještě žil bylo mu jedno, jestli praští s oblečením tam nebo sem. Teď důsledně dbal na pořádek v domě, takže když jsme se vrátil, nemusel jsem absolutně nic dělat a jen se s bráchou spokojeně natáhnout před televizi a polykat večeři.
Od té doby, co za mnou bráška přišel, jsem se cítil mnohem líp. Fyzicky i psychicky. Jak se zdálo, Kenai se cítil stejně. Nevím, jak to u něj bylo s fyzickým tělem, ale usmíval se stále častěji. Krátkodobá odloučení pro nás byla snazší než úplná ztráta toho druhého. Problém nastal v okamžiku, když jsme zjistili šokující věc. Nestárneme. Kenai uvažoval nad tím, že by to mohlo být tím, že on je duch. Nestárne a díky kletbě to působí i na mě. Mě však nezajímala příčina tolik jako důsledek. Všichni mi dávali jasně najevo, jako vůbec nestárnu a vzhledově se nijak neměním. Poprvé to byly komplimenty pak to, ale přešlo v nejistotu a nakonec v podezřívavost. Jako kdybych byl snad Čachtická paní.
Jednou jsem se vrátil domů. Od Kenaiova příchodu uplynulo pět let. Ten den jsem se zrovna pohádal s šéfem a neměl jsem dobrou náladu. Bratra jsem našel sedět v jednom z křesel u krbu a spokojeně se dívat do ohně. Pozdravili jsme se jako obvykle a já se sesul vedle něj do pohodlného, měkkého křesla. Musel vycítit, že nejsem ve své kůži. Nemusel jsem mu nic říkat. Hravě poznal sám, co se stalo.
Natáhl se a průsvitnými prsty mě poplácal po rameni, usmál se na mě. Já mu úsměv oplatil. Pak se Kenai odvrátil a odkašlal si, tak jak to dělal, když chtěl říct něco nepříjemného.
„Kane?“ Nadhodil. „Muhmmm?“Bylo mu odpovězeno. „Víš já, my, ten problém ohledně stárnutí…“Začal si hrát s prsty. „Měli bychom to vyřešit.“Pokrčil jsem rameny. „Jak to chceš řešit?“Zeptal jsem se líně. Byl jsem po celodenní práci hodně unavený. „Nestárneme, neumíráme, pokud si nějak nepomůžeme a no…ehem…to už jsem se jaksi dostal k pointě.“Propletl si prsty a čekal, až to mému znavenému mozku dojde. „Cože!?“ Vyjekl jsem po pěti minutách ticha. „Ty! Po mně! Chceš! Abych se…zabil?!“Vyjekl jsem na každém slově důraz. „Jo.“ „Cože?! Zbláznil ses?“Ještě chvíli jsem na něj ječel, ale to už mi na vrátka mozku zaťukala další poměrně podstatná informace. Ta že čím víc budeme stárnout a čím víc se náš vzhled nezmění, přitáhneme na sebe nežádoucí pozornost. Tím spíš že bych se jen těžko vymlouval z toho, že je můj bratr duch aniž by mě šoupli do blázince.
„Nechci se zabít, pak je tu jen jedna možnost…médium.“ Zahučel jsem. „Co?“ Zeptal se Kenai natvrdle. „Jdu za věštkyní, nedávno jsem na ní dostal číslo. Jestli nepomůže ta tak nevím kdo.“Otočil jsem a s gustem za sebou práskl dveřmi. Kdybych ještě chvíli poslouchal, slyšel bych jak si Kenai povzdechl a zašeptal: „Nám nikdo nepomůže bratříčku, protože když všichni zemřou, my zůstaneme.“
U „média“ jsem šíleně pohořel. Víc vám neřeknu, protože sám nechci věřit tomu, že jsem věřil, že mi někdo úplně cizí dokáže pomoct s mými problémy. Nakonec mě se slovy: „Hele kamaráde, já jsem věštkyně, ne cvokař.“Vyvedla ven. Zklamaně jsem se vrátil zpátky za bráchou a ani jsem mu nemusel vykládat, že se moje „píle“ nesetkala s úspěchem. Musel jsem ho poslechnout. Měl vlastně pravdu, jako skoro ve všem. Nevím, kdo a kdy mě našel. Já jsem tou dobou proplouval chaotickou cestou skrze nekonečno, které bylo mě a bratrovi smrtí i životem, někam do neznámých světů znovu se objevit jako nový člověk.
Ta výše uvedená představa byla mylná. Skončilo to tak že nás to zvláštním světélkujícím portálem vykoplo do tmavé, šeré místnosti ve věku, ve kterém jsme přišli poprvé do styku s kletbou. Nejlepší na tom ale bylo, že náš příchod nejspíš někdo očekával, protože dřív než jsme se stihli v novém prostředí rozkoukat, studili nás na tělech těžké a chladné okovy. Oblečení jsme neměli, to se tam „nahoře“ nevede a proto, když se portál zavřel, nás chladná a lezavá atmosféra donutila třást se po celém těle.
„Hele, Leo, nikdo neříkal, že Oni budou děti.“ Zavrčela jedna z postav, které se kolem nás vyrojili. Podle hlasu to byla žena. A když jsem se k ní otočil, uviděl jsem vysokou, poměrně mladou ženu, která rozhodně nevypadala jako mateřský typ. A to byl právě ten typ, který bych uvítal. Navzdory poměrně staré duši mi tělo říkalo: „Co bych teď dalo za mámino objetí.“ Musel jsem to chtě nechtě potlačit, protože jí u pasu vysel obouruční meč.Kenai se ke mně tiskl a celý se třásl. Pravděpodobně nebyl zvyklý na tělesnou podobu, byl dlouho ve formě ducha.
„Co ty víš, třeba nějak magicky zestárnou, Tan, nebuď takový pesimista.“Odpověděl jí mužský hlas a na ponuré světlo, u kterého se mi ještě nepodařilo zjistit, co je vydává, vyšel muž, u kterého moje první myšlenka byla: Grizzly. A ten muž byl opravdu pravý a nefalšovaný Grizzly. Podle jizev veterán mnoha bitev, podle bujných vlasů a vousů spřízněný s nějakou tou medvědovitou šelmou. Svaly měl takové, že by vystačili mě i bráškovi na dlouhá léta a černá kožená kazajka a kalhoty je stěží skrývali tu horu boxerského materiálu. Ale jako většina lidí podobného vzezření byl milý a přívětivý.
„Tak co kluci, určitě jste si tam pořádně užili, pojďte. Máte asi hlad.“ Prohlásil rezolutně s úsměvem a dřív než bysme řekli švec, jsme se houpali nad zemí v náručí toho muže. „ Ty jsi opravdu zoufalec.“ Odfrkla si žena a oba dva prošli dveřmi, ke kterým jsme seděli zády. „ Tanano! Přestaň.“ Zavrčel muž velitelským hlasem a žena jmenovaná Tanana skutečně zmlkla. Jen po nás vrhala vražedné pohledy. V chodbě, kterou jsme se…ech výstižný výraz by byl, nesli, bylo spoustu pochodní, ale žádná okna. Byla vykládaná na pohled chladnými a starými kamennými kvádry. Nebyla vůbec nijak zdobená a velké rozestupy mezi pochodněmi způsobovaly strašidelné šero.
Kenai se v sevření neklidně zakroutil. Stále jsme měli na rukou a na nohou těžké okovy, které nám bránili v pohybu. Přesto se natáhl a chytil mě za ruku. Dětské tělo dělalo s vnímáním skutečnosti hotové divy. Šli jsme dlouho, chodba zůstávala neměnná a oba naši téměř neznámí společníci nepromluvili ani slovo. Zhruba po patnácti minutách, na tom jsme se s Kenaiem neshodli, tvrdil, že to bylo víc, jsme došli k velkým na první pohled těžkým, dřevěným dveřím. Tanana odkudsi ze záhybů oblečení vytáhla klíče a strčila je do, až komicky malého zámku v porovnání s velikostí dveří. Chvíli jím otáčela na jednu stranu, pak zase na druhou. Nakonec se dveře zprudka otevřely a mě i Kenaie udeřilo do očí to množství světla.
Zasyčel jsem a rukama v okovech jsem se snažil zabránit světlu, aby dráždilo mé oči. „ Měl jsi jim dát pásku na oči, teď můžou z nezvyku oslepnout!“ Uslyšel jsem zavrčení té podivné ženštiny. „Jdi ty, kluci přece něco vydrží. Nemám pravdu?“Odpověděl „grizzly“ a znovu se rozešel, předtím zastavil, abychom si mohli promnout oči. Ale měl pravdu. Nakonec měl opravdu pravdu, když jsem si dostatečně zvykl, začal jsem pomalu rozeznávat okolí. Když se mi obraz úplně zaostřil, zůstal jsem zírat s otevřenou pusou.
To místo kam nás zanesli, byl Dóm s velkým D. Nádherné mramorové pilíře se tyčily do výšky bez mála 50 metrů a vytvářely půvabné a propracované hvězdice z neznámého průzračného a jiskřivého křemene s barvou zapadajícího slunce. Po stěnách, pravděpodobně z bílého mramoru, byly fresky a různé reliéfy zaznamenávající příběhy, o kterých jsem nikdy neslyšel. Všude to hrálo dokonale sladěnými barvami a zřejmě tu ani v noci nepotřebovali světlo protože, jak jsem si všiml, tu měli důmyslný systém odrazu světla, který dokázal i z nejmenšího paprsku stvořit zářící šarádu světel.
„To je nádherné.“ Slyšel jsem zašeptat Kenaie a než jsem mu mohl odpovědět já, udělal to „grizzly“. „Že jo, budovalo se to staletí a teď je to chloubou tohoto světa.“ Prohlásil hrdě. Tanana si jen odfrkla ale, když po ní vrhl muž pohled, radši nic neřekla. „Co je to vlastně za místo?“Zeptal jsem se a v němém úžasu jsem se rozhlížel po majestátních stěnách. „Tohle je Katedrála Nemesis. Tady se dějí všechny magické, mystické, esoterické děje, které se kdy odehrají v téhle pro…,“než dořekla, zastavil jí varovný Grizzlyho pohled,“ téhle zemi.“ Dořekla po chvíli. Chvíli zavládlo tíživé ticho se spoustou nevyřčených otázek. Nakonec to prolomila právě Tanana. „Nemá cenu to rozebírat. Až přijdeme do Síně dvou K, bude to dobré,“otočila se na svalnatého muže, který poněkud zaraženě mlčel,“ promiň Leo.“
„To je fuk.“ Zamumlal muž oslovený Leo a v náhlém záchvatu zájmu se rozhlédl po okolí. „Nějak tomu nerozumím… vy jste o našem příchodu…věděli?“Zeptal se Kenai na stejnou otázku která ležela v hlavě i mě. „Jo.“ „Cože?“ „Říkám, že jo, děcko.“ Zavrčela Tanana a Kenai se uraženě stáhnul. „Nemusíš být tak tvrdá.“ Zabručel Leo. Tan se otočila a najednou oba zahnuli doprava a přešli ke stěně, na které byl výjev lva a mladé ženy kteří se dívali zasněným, kamenným pohledem kamsi do dálky Dómu. „Co se…“Než jsem to však dořekl, Tanana natáhla ruku a dotkla se šperku ve tvaru růže v ženině ruce.
Lev najednou zajel do stěny a místo něj tam zůstal velký kamenný otvor vedoucí kamsi do temna. „Co to…?“Pro změnu otázku nedořekl Kenai protože jsme se oba dva propadli do té velké černé věci, kterou jsme považovali za chodbu. Dřív než nám Leo a Tan zmizel z očí, viděli jsme jak se Grizzly tváří provinile a Tanana se dívá stranou. „Ne!“Vykřikl jsem. Pozdě.
Pouta na rukou se roztříštila na tisíce drobných úlomků, které nás poškrábali na stále nahých tělech, drželi jsme se těsně při sobě a čekali prudký náraz na nějakou podlahu. Místo toho jsme dopadli do vody. Kolem nás se vymrštili proudy vody a než jsme se stačili nadechnout, námi vytlačená voda s námi smýkla na kamenné a ledové dno. Oba dva jsme s sebou smýkly a ze všech sil jsme se snažili prodrat na hladinu. Když se to konečně podařilo a my se dostali k jakémusi vyčnívajícímu kvádru, vydrápali jsme se na něj a třesoucí se zimou jsme se u sebe schoulili na tom kusu kamene.
Po chvíli se třas zklidnil a já i můj bratr jsme se rozhlédli po okolí. Bráška se dokonce i postavil, podsmekla se mu ale na kluzkém kameni noha a spadl do vody. „Bráško!“ Stihl ještě zakřičet. Jeho hlas se nesl v neznámém prostoru hlasitou ozvěnou. Vrhl jsem se za ním ve snaze ho zachytit, jen jsem ale zahučel do vody za ním. Chvíli jsme se plácali vedle sebe a ledový živel do nás podal jako tisícem malých jehliček. Kvádr jsme nenahmatali, zato jsme vylezli na něco jiného, bylo to hladké, podle hmatu dobré opracované. Když jsme se zvedli, rozžehlo se kolem nás postu pochodní, a my jsme uviděli… sebe.
Nahoře na stěně jsme byli já a Kenai, byla to nejspíše mozaika, ale tak dokonale provedená že jsem si myslel, že se dívám do zrcadla. Byli jsme tam dospělí, ruce jsme měli rozpřažené, jako kdybychom letěli, konečky prstů jsme se dotýkali a oči jsme měli zavřené, jako kdybychom spali. Na hrudi jsme měli zvláštní růžici zářící jako vyleštěný křišťál. „To jsme…“ „Jo.“
„Ale jak se to sem mohlo dostat, jak o nás můžou vědět?“Zašeptal Kenai a já se ho úzkostně držel za ruku. „To netuším.“ Odpověděl jsem. Bráška si však všiml ještě něčeho, kresby na podlaze. Mezi různými skroucenými ornamenty jsem rozeznal obraz slunce a měsíce, přesně stejný jaký měla na dlani babička.
„Možná…je tohle…působiště naší kletby?“Nadhodil jsem. „Je to možný Kanae.“ Odpověděl Kenai a pohladil konečky prstů, kresbu na podlaze. „Podívej, vidíš jak je mezi nimi tenký paprsek.“ Upozornil mě a já sehnul k němu. Skutečně, mezi sluncem a měsícem byl rudý, tenoučký paprsek. „Bezpochyby se to váže k nám.“Prohlásil jsem. „Jo, ale to je nám na nic, je tu zima, jsme nazí a nikde východ.“Zamručel Kenai a zadíval se pro změnu na výjev na stěně.
„Ty nejsi romantik.“ Odbyl jsem ho. „Ty taky ne.“ „No jo, už jsem zticha.“
Chvíli jsme to zkoumali ale nikde nic, východ, okno, průlez, nic. Kdyby mě bráška nevaroval, asi bych se nabodl na kopí. Nevím, odkud se vzali, ale teď kolem nás v kruhu a s napřaženými kopími stáli vysoké postavy s obličeji pod rouškou. Jednu jsem ale zcela jistě poznal. Tak ledový pohled mohla mít jen jedna žena. „Tanana?“ zeptal jsem se a zase jsme byli s bráškou nuceni se k sobě přitisknout. „Ano.“ I ten hlas byl bez pochyby její. „Co se to děje?“ Zeptal se Kenai a ochranitelsky si stoupl a mě zatlačil do sedu na zem. „Váš příchod byl dlouho dopředu předpovězen, přesněji bylo předpovězeno, že přijdou dva prokletí bratři, dvojčata, kteří mají sílu, udržet náš svět naživu, za cenu stavu…nahlížela jsem do vašeho původního světa, tam to nazývají, klinickou smrtí.“ Odpověděla jiná žena. Sundala si masku a odhalila starou a strhanou tvář.
„Tak prrr, to se máme uvést do stavu klinické smrti, aniž by se nás 1) někdo zeptal, 2) někdo naznačil se něco podobného má stát, 3) i když se rozhodneme třeba jinak?“Vyhrkl jsem a ze své pozice polovičního sedu jsem se vytáhl na nohy. „Jo.“ Kývla Nana hlavou. „Co si o sobě sakra myslíte?!“ Vyjel jsem. Kopí se stáhla a jejich majitelé se po sobě zaraženě podívali. „Možná že jsme prokletí, možná že cítíme, jak toho druhého něco bolí, ale jsme bratři a nenecháme jen tak aniž by se nás někdo zeptal nechat někde přikovat.“Doplnil mě Kenai a pevně mi sevřel ruku. Ta kopí vypadala hodně ostře.
„No, můžeme vás nechat vzhůru, to se pak ale budete šíleně nudit ne?“ Nadhodila starší žena. „Problém je v tom že my se nikam přikovat nechceme, je nám líto, máme dost svých problémů a cizí bohužel nemůžeme řešit.“Omlouval se Kenai a oba jsme spěšně hledali slabost v kruhu, který nás obklíčil. Když jsme ji našli u dvou nejmladších členů eskorty, začali jsme couvat. Téměř vzápětí jsme mě ránu ostrou čepelí mezi lopatkami. Podle suverénnosti to bylo jen přátelské upozornění. „Nechceme.“ Pronesl Kenai rozhodně. „To je momentálně úplně jedno.“ Prohlásila Tanana a na pokyn nás zahalení chytili, každý nás vyzvedl do vzduchu za jednu paži. „Hej!“ Vykřikl jsem a začal se bránit, koutkem okem jsem viděl, že Kenai dělá totéž. Ta chvilka nepozornosti mě ale stála vědomí. Jeden z gardistů mě udeřil tupým koncem do spánku a dětské tělo okamžitě upadlo do mrákot.
Najednou se ozvalo vrznutí a tam kde jsme leželi, kdosi přišel. Měl na sobě zvláštní kutnu, a když nás uviděl vzhůru, vytřeštil oči. Pak vykřikl: „Probrali se, chraňte nás bohové….!“A s tím se vyřítil zase ven. „Jo, ty bohy budete potřebovat.“ Zavrčel Kenai.
„To je možné, ovšem jak se chceš dostat z těch pout, optimisto?“ Zeptal jsem se a rukama si sevřel žaludek, který se opět probudil k životu. „Takhle.“Odpověděl Kenai a třískl zápěstí do podlahy. Kov se rozpadl na spoustu malých kousků a odhalil podrápanou Kenaiovu pokožku. Totéž bráška udělal i s druhou rukou. Já jsem ale nebyl sto se ani pohnout. Točila se mi hlava, bylo mi zle a měl jsem neustále dojem, že někam padám.
Bráška si ovázal kůže kolem těla a pomohl mi z pout. Pak si přetáhl mojí ruku přes ramena a vytáhl mě na nohy. Zatočila se mi z toho hlava a podlomila se mi kolena, bráška zavrčel a ještě pevněji mě chytil. „Poper se s tím, Kane.“ Zašeptal a táhl mě k místu, odkud ten zakuklenec přišel. Vzápětí mě strhl stranou a přimáčkl mě ke stěně. „Dveře“ se totiž zrovna otevřeli a dovnitř vpadl celý regiment zakuklenců. Přiběhli k rozbitým poutům a začali se mezi sebou hádat. Já to nevnímal. Byl jsem víc ve světě limbu než v realitě. Kenai však otevřených dveří využil a vytáhl mě ven. Pak chytil kamenné trámy a zavřel je tam. Východ vedl do Dómu jen na jeho jiné straně, než jsme do svého vězení vešli.
Úplně jsem se na brášku pověsil. Před očima mi tančily hvězdičky a nohy mě vůbec nenesly. Kenai kolem mě obmotal bílou kožešinu kterou jsem dostal a rozhlédl se na obě strany, jestli tu někdo není. Dóm byl však úplně prázdný. „Půjdeme tudy.“ Oznámil mi a táhl mě za sebou na jeden z konců toho veledíla. Dveře na konci byli těžké a mohutné, určitě z nějakého trvanlivého dřeva. Byly pobity spoustou ocelových nosičů, ale mě to bylo v té chvíli úplně jedno. Bráška se do nich opřel, ale byly na něj příliš těžké. Nakonec se proti nim rozeběhl a tím otevřel škvíru, kterou jsme se oba protáhli. Pak je stejným způsobem zavřel.
Spokojeně zamlaskal a otočil se…a zůstal stát s otevřenou pusou. Kolem byla pustina. Všude jenom písek a rozvrácené zbytky budov. Na nebi nebyl ani mráček a slunce nemilosrdně pálilo. Už jen tím vedrem jsem si způsobil záchvat kašle a další příval nevolnosti. Klesl jsem na kolena a rozkašlal jsem se. Kenai byl v mžiku u mě a držel mě kolem ramen. „Klid, jenom klid, já vím nejlíp jak ti je, najdeme nějaký malý stín a počkáme, až tě to přejde.“ Pošeptal mi a odtáhl mě pod jednu z rozpadlých věží.
Se zasténáním jsem se složil do písku a utnul vnímání okolí. Na víčka mi zaklepaly mdloby a já je s klidem pozval dál. Nevím, jak dlouho jsem spal a vlastně jsem si ani nepřál se probudit do té bolesti. Nakonec jsem však oči otevřít musel, bylo chladno. Písek byl naštěstí jemný, takže se mi leželo pohodlně. Chtěl jsem se zabalit do kůže, ale zjistil jsem, že jsem oblečený. Košile, kalhoty, boty. Všechno nové. Rozhlédl jsem se kolem. Kenai ležel na zádech, ruce pod hlavou a díval se na hvězdy a měsíc. Tedy měsíce. Na obloze byli dva.
Chtěl jsem bratra oslovit ale místo toho jsem se rozkašlal. Tím jsem na sebe upozornil Kenaiovu pozornost. Byl hned u mě. „Kde-e, jsi vzal to,“ znovu jsem se rozkašlal,“ to oblečení?“ „Ti maníci, kteří tam na nás přišli, tu měli vaky. Pravděpodobně se odtamtud už nedostanou a jít je pustit se mi nechce, tak jsem nás vybavil jejich věcmi. Je zima tak jsem tě radši oblékl.“Vysvětlil to, a když viděl, jak se třesu přehodil přese mě kožešinu, kterou si taky nechal. „ Je to pustina. Jak se odtud dostaneme?“ Zeptal jsem se a vyškrábal se do sedu. „Musíme zase o dům dál.“ Pokrčil rameny Kenai.
„To ne, já už se zabíjet nebudu.“ Zamumlal jsem. „Kdo tu mluvil o zabíjení, žijeme oba. Takže je jen jeden způsob jak se dostat dál. Aktivovat kletbu silněji než předtím a to nás přenese dál.“ Usadil mě. „Fajn, jak se to dělá?“ Zeptal jsem se odevzdaně. „Obejmi mě.“ „Co?!“ „Obejmi mě, idiote. Vím, co dělám.“Zabručel. Chvíli jsem se na něj díval způsobem: „Nemáš náhodou úpal?“ Ale když jsem zjistil, že to myslí vážně odevzdaně jsem se na něj pověsil. Uslyšel jsem, jak si cosi zabručel a najednou mi ruku strčil skrze hruď. Opravdu, prostě rukou prošel skrze můj hrudník. A vůbec to nebolelo. „ Tak a teď ty. Udělej totéž.“
Napodobil jsem jeho pohyb, ale jen jsem mu tím vyrazil dech. Nakonec mě svojí volnou rukou navedl. Jen co jsem to zvládl, mě chytil za ruku a zavřel oči. Zhruba deset minut se nic nedělo a mě nezbylo než si vychutnat neskutečně trapný okamžik. Pak se ale okolí začalo rozmazávat, a když se znovu zaostřilo, byli jsme v hvězdném prostoru. Kdybych byl někdy ve Vesmíru, určitě bych ho takhle nějak popsal. Kolem zářily miliardy hvězd, a kroužili planety. Bylo to krásné, jak jen samota může být.
„To je…“ Začal jsem ale Kenai mě zastavil a zavrtěl hlavou. Pak znovu zavřel oči a my se vydali do dalšího světa. Kolem nás se utvořila spirála jakéhosi zářivého prachu a my jsme skrze ní, letěli k jedné z planet které tu obíhaly. Okolí se rychlostí znovu rozmazalo a já radši zavřel oči, protože se mi z toho znovu udělalo nevolno. Najednou však rzivý pocit ustal. Otevřel jsem jedno oko. „Houstone, máme problém.“Ozval se bráška. Já se podíval dolů. Mraky. Vlevo, mraky. Vpravo, mraky. A začali jsme padat. Když mraky zmizeli uviděli jsme pod námi vodu, ne rovnou oceán. A do něj jsme taky dopadli.
Ovšem zase v dětské podobě což už mi začalo lézt na nervy. Náraz nás mrštil nejméně deset metrů pod hladinu a my měli co dělat abychom se vůbec dostali na vzduch.
Ovšem zase v dětské podobě což už mi začalo lézt na nervy. Náraz nás mrštil nejméně deset metrů pod hladinu a my měli co dělat abychom se vůbec dostali na vzduch.
„Kenaii! Kam si nás to poslal!“ Zaječel jsem a ze všech sil šlapal vodu. „Já za to nemůžu, to já neurčuju, kam se přeneseme.“ Ohradil se a prskal. „A navíc jsme pořád děti, tělesně. Proč nemůžeme zůstat dospělí?“ Zavrčel jsem. „Můžeme se proměnit zpátky do dospělosti.“ Nadhodil a položil se na záda tak aby se zbytečně nevyčerpával. „Tak to udělej, protože jinak asi zemřeme dřív, než bude noc.“ Zabručel jsem a napodobil ho. „Řekl jsem, my, ne já.“Opravil mě. „Podej mi ruku.“ Vyzval mě a sám se zase narovnal. Ruku jsem mu podal a čekal, co se bude dít. Oba jsme zavřeli oči a napnuli naše spojení podpořené kletbou jako tenký drát. Když jsme přestali, opravdu jsme byli starší.
„Dobře, věřím, že vydržíme až do rána.“ Zabručel jsem sarkasticky. „ Tak pojď najít pomoc, třeba tu je někde ostrůvek.“ Začal Kenai. „A vidíš ho tady někde, ani z té výšky nebylo nikde nic vidět, je tu jen hluboký oceán.“ Zavrčel jsem z vidiny další smrti. Nic příjemného totiž není nikdy. „Neztrácej naději. Vždyť jsme třeba něco přehlídli.“ Nadhodil dobromyslně a pokusil se o povzbudivý úsměv. Jen jsem zavrtěl hlavou a dál šlapal vodu, už jsem z toho pomalu začal dostávat křeče do lýtek.
„Zabijeme se zase. Nemohl bys nás zase někam přenést?“ Zeptal jsem se tiše. „Ne, to můžeme udělat jen jednou za sedm let. A protože jsme tak dlouho spali, dalo se předpokládat, že těch sedm let jistě uplynulo.“ Zavrtěl hlavou. „Tak to zase budeme muset zemřít.“ Obrátil jsem oči k nebi. „Ne! Ne, to že musíme žít dál, neznamená, že musíme život zahazovat tak lehce. Spoustu lidem zemře někdo, koho milují nebo milovali a my máme ten dar, prokletí…nebo nevím jak tomu říkat, že můžeme žít dál. Nezahazuj to. Pojď bojovat.“ Povzbudivě se na mě usmál a poplácal mě po rameni.
„Tak dobře, budeme bojovat.“ Úsměv jsem mu vrátil. Vybrali jsme si směr a začali plavat. Občas jsme si lehli na záda a odpočívali. Někdy jsem zahlédl temný stín, jak pod námi něco proplulo, anebo se zase o Kenaie něco otřelo. Nikdy však na nás nic nezaútočilo. Přišla noc a s ní noční hra barev. Naštěstí bylo moře zezačátku teplé a my se mohli zastavit, položit na záda a dívat se na tu přehlídku barev. Mraky zmizeli a ukázali nádherné nebe. „Jsem unavený.“Zamumlal jsem a už se mi pomalu zavírala víčka. „Já taky, Kanae.“ Zašeptal Kenai. A oba jsme usnuli. Vím, moc bezpečné to nebylo, ale celý den plavat, jistě byste cítili jak vám svaly, kosti, všechno těžkne a nebezpečí by bylo to poslední, o co byste se starali.
Tak jsme to aspoň vnímali. Někdy uprostřed noci jsem se převalil a nabral si do nosu pořádně vody. Naštěstí mě to vzbudilo a s kašláním jsem se probral. Rozhlédl jsem se kolem. Ticho a klid. Najednou se mi něco otřelo o nohu, spíš to bylo jako závan proudu, jako kdyby někde pode mnou něco plulo. Podíval jsem se pod hladinu a zorničky se mi rozšířili. Díval jsem se do obrovské, rozšklebené tlamy něčeho co bylo dlouhé přinejmenším kilometr a široké zhruba sto metrů a ty oči. Velké, rudé a plné inteligence.
Strach mi sevřel tělo a já neměl ani dost času varovat Kenaie. Ta obluda se pohnula a scvakla zuby těsně vedle mého kotníku. Pohybovala se naštěstí natolik pomalu, že jsem jí stačil uhnout a zatřást s Kenaiem. „Bráško! Bráško rychle! Tam dole…obluda…o-oči, a zuby a-a…“Nebyl jsem šokem ani sto vypravit ze sebe nějaké kloudné slovo. „Co to plácáš, jaká obluda.“ Zamumlal rozespale. „Podívej se pod hladinu.“Kníkl jsem a třásl se po celém těle. Kenai mi neochotně vyhověl a vzápětí ztuhl stejně jako já před chvíli. „ Je to tam! A…“ odmlčel se a zorničky se mu rozšířili,“ A jde to po nás! Plav!“ Vykřikl a okamžitě se vydatnými tempy vrhl pryč. Já za ním.
Bohužel nám ta obluda nadplula a z hladiny se zvedly mohutné, zubaté čelisti které se vzápětí ponořily, aby byly hrozbou pod vodou. Plavali jsme, jak nejrychleji jsme mohli, ale nebylo to nic platné. Jen několik minut po začátku „útěku“ jsem vedle sebe uslyšel bolestný výkřik.
Chvíli jsem stál celý zaražený, ale pak jsem si vzpomněl na svůj původní plán, najít Kenaie.
Otočil jsem se od zvláštního výhledu a zašel znovu do svého „pokoje“. Začal jsem hledat jiný východ a našel jsem ho až tehdy když jsem se opřel o jeden z krápníků a v protější stěně se rozklížila skála a utvořila průchod. Moje nešikovnost jednou hrála pro mě. Vyšel jsem ven a opatrně jsem se rozhlédl na obě strany. Byla to chodba, vytesaná ve skále, jedna její stěna byla pryč a poskytovala výhled (znovu) na celé město. Znovu jsem se opatrně rozhlédl a v duši hloubaje nad tím, co chci vlastně dělat, jsem se vydal po krátké úvaze doleva. Jen co jsem zahnul za roh, uviděl jsem párek „rybích lidí“ jak se vesele baví. Podle tvaru těla jsem usoudil, že to jsou ženy. Mohl bych se zkusit vymluvit a získat informaci o tom kde je bráška. Chvíli jsem si tu myšlenku povaloval v hlavě a pak jsem jí zavrhl. Třeba neumí ani po našem. Pak mě napadlo ještě něco. Zapadl jsem do svého pokoje, sedl si na postel a zavřel oči. S prsty na spáncích jsem se pokusil skrze pouto kletby najít svého bratra.
Byl pravděpodobně v bezvědomí, protože mi trvalo hodně dlouho, než jsem ho našel, a neodpověděl vůbec. Vydal jsem se znovu na průzkum okolí a vyšel ven, tentokrát v levé chodbě nikdo nebyl, v mysli jsem se držel cesty, která mě měla zavést za bratrem. Několikrát jsem se musel vyhýbat nevítané pozornosti, nakonec jsem se však dostal ke stěně, za kterou jsem cítil bratrovu přítomnost. Začal jsem hledat nějaký krápník, kterého bych se mohl dotknout, abych dveře otevřel. Jenže nikde nic. Natáhl jsem se a začal prsty prozkoumávat stěnu, dokonce jsem k ní přiložil ucho a poslouchal. „Co tu děláte?“ Ozval se mi za zády něčí hlas. Okamžitě jsem se zvedl, zrovna jsem poslouchal s uchem na stěně na spodní části zdi.
Za mnou stála rybí žena. Celé tělo měla pokryté šupinami, nebo aspoň ty části, které jsem viděl a i podle toho kolik jsem toho viděl, jsem mohl říct, že má celé tělo pokryté šupinami, vlasy i tělo měla v barvě jasně vínové, jen tvář měla normální jako člověk, jen trošku bledší. Držela jakousi kamennou mísu a u toho jsem si mohl všimnout, že má mezi prsty na rukou, i na nohou jak jsem si všiml, blány.
„Já jen…hledám svého bratra.“ Vykoktal jsem popravdě. „ Vy jste ti z hladiny?“ Zeptala se a povytáhla obočí. Nevěděl jsem přesně, co to znamená pojem „z hladiny“, ale usoudil jsem, že to my bude. „Ano, asi ano.“ Přikývl jsem nejistě. Žena se usmála, měla překvapivě milý úsměv, pak ke mně vztáhla jednu z blanitých dlaní a představila se. „Jsem Victoria, ale říkejte mi Vicky. Takže ten raněný je váš bratr?“ Potřásl jsem si s ní rukou a němě přikývl, otřásl jsem se, protože měla nezvykle slizkou a mokrou ruku. „Ráda Vás za ním zavedu, bohužel se ještě neprobral z mrákot. Vás bezžábré nemůžeme nechat pod vodou dlouho.“ Znovu se usmála a vybídla mě, ať jdu za ní. Radši jsem dál nepitval význam, „ bezžábří“, kdo ví, jak by to dopadlo.
Poměrně rychle se rozešla chodbou, kterou jsem přišel, a do ticha znělo jen pravidelné pleskání jejích nohou. Vedla mě dlouho, pravděpodobně jsem svého bratra lokalizoval dobře, jen mi nedošlo, že tam nejsou dveře a jen zeď. Victoria se na mě ohlídla, usmála a pak položila ruku na jeden z krystalů vyčnívajících ze zdi. Stěna se otevřela a my vešli dovnitř. Byla to stejně temná místnost jako ta moje, ne-li ještě tmavší. Svítil tu jen jeden krystal zavěšený nahoře, na stropě. Na několika krápnících, zvláštně vytvarovaných vodou a časem do podoby kolébky nebo lůžka, ležel Kenai. Měl pod sebou několik kůží jako já, a do několika byl, i zabalen. „Jak to vypadá?“ Zeptal jsem se a přešel z boku k jeho „posteli“. „Dost ho ta bestie zřídila, ale léčitelé říkají, že přežije bez následků.“ Odpověděla a položila mísu do rohu místnosti. „ To jsem rád, co to vlastně bylo zač?“ „ No, vlastně ani nevíme, všeobecně se tomu říká Bestie nebo Žraloun, je to pravděpodobně jeden z výtvorů mutace které podléháme všichni,“ poklepala si na šupinatou kůži,“ dlouho se jí snažíme ulovit, díky Vám se to podařilo, upoutali jste nevědomky její pozornost, že se nám podařilo jí dostat pod kůži jed.“Zvesela se usmála a odhrnula kůži tak aby viděla na bratrovu nohu.
„Víte, to Vás vlastně zachránilo,“ prohlásila, když začala Kenaiovi odmotávat obvazy z nohy“ nebýt toho že jste se zasloužili o smrt toho netvora, nechali bysme Vás zemřít na hladině, ze strachu co všechno mohla mutace s vámi dvě zvládnout.“ Jen jsem trošku zaraženě zamrkal, nad její přímostí, ale nijak jsem to nekomentoval, mohl jsem být rád…rádi, že ještě žijeme. Obvaz sundala úplně dolů a odhalila tak velkou, mokvající a tržnou ránu. Trochu se mi zvedl žaludek, ale naštěstí jsem se ovládl, vždyť to byl můj bratr. Vicky zamrkala a pak si zase došla pro onu mísu, pak oběhla jeskyni několikrát do kola a ze všech možných koutů a zákoutí (i nemožných když o tom tak přemýšlím) vytahovala lahvičky, sušené rostliny a další věci, pak si sedla do tureckého sedu na zem, dala si mísu do klína a začala různé ty léčiva smíchávat. Netrvalo to ani deset minut a bylo to připraveno. Pak se zvedla a s mísou v ruce mi naznačila, ať ustoupím. Naklonila vytesaný kámen a nechala onu tekutinu ztéct na bratrovu ránu. Ten sebou ve spánku trošku zacukal, ale nic víc.
Victoria položila mísu a opatrně a jemně začala po ráně neznámé léčivo, roztírat. Chvíli jsem jí u toho sledoval, pak jsem si ale sedl zády k bráchovu spaní a opřel se o jeden z krápníků.
Chvíli jsem jí u toho sledoval, pak jsem si ale sedl zády k bráchovu spaní a opřel se o jeden z krápníků.
Netrvalo dlouho a usnul jsem. Nevím přesně, jak dlouho jsem spal, ale uvolnil jsem se a bylo mi blaze. Když jsem se konečně probral, světlo krystalu ještě víc ochablo a teď už spíš poblikávalo, než plynule svítilo. Kenai měl na noze čerstvý obvaz a vypadal spokojeně asi tak jako já jsem se cítil. Otočil jsem se a rukama a bradou jsem se opřel o hladkou hranu bratrova lůžka. Oči se mi zase začaly klížit, ale probral mě bratrův pohyb. Neklidně se zavrtěl, zabručel a s pomrkáváním otevřel oči. „Dobrý, Kenaii.“ Usmál jsem se na něj. Otočil se ke mně a věnoval mi chabý úsměv. „ Kde to jsme?“ Zeptal se pak, dost chrchlal. „ Kdybych ti to vyprávěl, asi bys mi nevěřil, zatím to ale vypadá, že jsme u přátel.“ Vysvětlil jsem v náznaku a i na bratrův návrh k přenosu vzpomínek jsem neměl kladnou odpověď.
Kenai do mě ještě chvíli hučel, ale pak to vzdal a posadil se. „Nevíš co…“ Začal, ale nedořekl, protože vytřeštil oči a div, že nespadl z postele, když dovnitř vešla Victoria. „Kenaii, tohle je Victoria, Vicky tohle je Kenai.“ Představil jsem je s úsměvem a opravdu se bylo čemu usmívat. Kenai vypadal jako vyoraná myš a když se na něj šupinatá žena usmála a vztáhla ruku, neodpověděl a prostě omdlel. Chvíli bylo zaražené ticho, ale pak se Vicky začala smát a já s ní. Bráška se stejně po deseti minutách probral a od dalšího pádu do mdlob jsme ho radši zdrželi. Když Vicky odešla dokonce jí i shledal „zábavnou společnicí“, z toho jsem já nemohl a dostal jsem z toho takový záchvat smíchu, že po mě Kenai začal házet kůže, aby mě uklidnil. Když to nezabralo, vytáhl si mě na postel a i se zraněnou nohou do mě začal bušit. Nakonec jsem mu musel slíbit, že toho nechám. Stejně jsem se trošku pohihňával, když přestal.
„Vole…“Odfrkl si a schovával zrudlé tváře. „Já tady žádný skot nevidím.“Uculil jsem se a dělal, že hledám po pokoji. Kenai si jen odfrkl a založil si ruce na hrudi v uraženém gestu. Ještě trošku jsem se zasmál a nakonec jsem ho strčil do ramene. „ No ták, snad se pán neurazil.“ Uškleboval jsem se a sedl si k němu na postel. „Pán se neurazil, pán je v naprostém pořádku.“ Zavrčel, ale když jsem na něj skočil a začal ho lechtat, neudržel se a rozesmál se taky. „Zato slečna by potřebovala vychovat.“ Dloubl si pro změnu on. Vyplázl jsem na něj jazyk a štípl jsem ho do ruky. „Tak ty tak, jo?“Ušklíbl se a hodil mi na hlavu kůži a strčil mě z postele. Já jsem se do ní tak šikovně zamotal, že mi trvalo dobrých pět minut, než jsem se z toho dostal.
Můj bratr, přirozeně, z toho měl druhé Vánoce. Nijak jsem to neokomentoval a radši jsem mu hodil kůži zpátky, protože mu nezbylo nic, do čeho by se zabalil. Když jsem začal plánovat odezvu, v obraném gestu zvedl dlaně a uculil se. „Ty sis začal.“
Když jsem začal plánovat odezvu, v obraném gestu zvedl dlaně a uculil se. „Ty sis začal.“
Zrovna v tu chvíli dovnitř přišla Victorie. Usmála se, když viděla v jaké pozici Kenai skončil a otočila se zády. „Přinesla jsem vám jiné oblečení.“Houkl a natáhla k nám ruku s pytlem, aniž by se otočila. Já si to od ní vzal a Vicky se s úsměvem rozloučila a odešla. Já rychle rozevřel pytel a zůstal stát s vytřeštěnýma očima. „To máme jako nosit…šupiny?“ Vydechl jsem nakonec. „Ukaž.“Kenai se naklonil, aby se do pytle taky podíval. „To si dělají srandu.“ Zamumlal po chvíli.
„Už jste?!“ Houkla zpoza dveří Vicky. „Victorie, to jsou přeci…šupiny.“ Křikl jsem za ní. „Je to místní zvyk, vezměte si to.“
Pokrčil jsem rameny a vytáhl jeden z lehounkých oblečků. „Teda jestli tohle něco zakryje tak jsem opravdu té krve ztratil moc.“ Zabručel Kenai a vzal si druhý. „No, jen směle do toho.“ Prohlásil jsem nepříliš nadšeně a shodil ze sebe svoje oblečení. Pak jsem zvedl…šupiny, ze země a potřásl je v rukou. Jasně stříbrná barva zajiskřila mnoha barvami a vydalo to zvláštní chřestivý zvuk. „Tak s tímhle se budu stydět vystrčit ven nos.“Prohlásil Kenai který už byl oblečený, jeho oblek měl barvu tmavě modré, a bylo na něm spoustu odlesků světlejších odstínů.
„Sekne ti to.“ Zazubil jsem se a srovnal si stříbřité šupiny u krku. „Blbe.“Vyplázl na mě jazyk. „Kdyby to nebylo aspoň tak…upnuté.“ Zahučel a trošku si upravil výšku pasu. „Tak co, kluci, už jste.“ Najednou dovnitř vpadla Victorie. Oba dva jsme, čirou náhodou, dostali tendenci skočit za záda toho druhého, a když jsme to dostali oba, bylo logické, že jsme se srazili. Dost komicky jsme sebou švihli na zem stále v marné snaze někam se skrýt. Přeci jenom ty šupiny byly přeci jenom velmi přilnavé.
Victorie dostala z toho šílený záchvat smíchu, a když jsme se oba zabalili do kůží, musela se opírat o zárubně dveří, aby nespadla. „Ha, ha.“ Zabručel jsem stále si drže kolem beder dlouhý kus kůže. „Pardon…ale já nemohla, tohle…Ha!“ A dostala další vlnu smíchu, až se z toho rozkašlala. „Co je na tom vtipného.“ Houkl Kenai a zrudl jako Vickyina kůže. „Nic, nic, pardon. Omlouvám se. Vezměte si přes to normální kalhoty, jestli chcete.“ Usmívala se a vytírala si slzy smíchu z očí.
Pak na chvíli odběhla a já ještě na chodbě slyšel, jak se tiše pochechtává. „To jsou blbý fóry tohle to.“ Zavrčel jsem a sedl si na bráchovu postel. Kenai si sedl vedle mě a stále si křečovitě držel kůži na těle. „Aspoň, že dostaneme ty kalhoty.“Nadhodil optimisticky. „Hm. Bez tohohle,“ zatahal jsem za jednu šupinku na hrudi,“ bych se klidně obešel.“ Kenai jen pokrčil rameny. „Co ty víš, třeba je to nějaký rituál.“ „Jo jasně, je mnohem snažší přivolat ducha paralyzovaného záchvatem smíchu.“ Zahučel jsem v odpověď.
Za chvíli tu byla Vicky se dvěma páry kalhot, v barvě šupin. Donutili jsme jí, aby se otočil, až se budeme převlékat. Dokonce jsem nadhodil i něco o košilích, ale o tom už Victoria nechtěla ani slyšet a vytáhla nás do chodby. „Tak a jste připravení na Děkovný Ceremoniál.“ Usmála se a každého popadla za jednu ruku a táhl za sebou chodbou. „Cožeto?“

„Bráško?“ Nadhodil jsem a polkl. „Ano?“ „To jídlo…se na mě dívá.“ „To bude tím, že je to oko na co se díváš.“ „Och.“
Přísahám, že jsem nikdy nejedl jídlo, které mi pohled oplácelo. Tohle mi ho oplácelo rovnou tuctem očí. „Je mi mdlo.“ Poznamenal jsem a snažil se nevyvolávat představu oka dívajícího se v mém žaludku. „Jo, mě taky.“ Ozval se Kenai mírně nepřítomným hlasem. Abyste tomu špatně nerozuměli, pohostili nás spoustou ryb, co tu žijí a ehm…no, některé místní…rybičky, se vyznačovaly tím, že měli víc očí než ploutví. A některé měli i přes stovku ploutví. Kolik pak měli, očí byl poměrně snadný výpočet.
„Jezte, je to výživný.“ Zazářila na nás z druhého konce stolu Victoria, u které jsme zjistili vážně sadistické sklony v trápení nebohých dvojčat. Mdle jsem se usmál a uvědomilo si zvláštní tíhu na klíně. To byla Kenaiova hlava, asi omdlel, šťastlivec. Myslel jsem, že bych k němu do světa limbu mohl skočit na návštěvu, když přinesl obrovského kraba či co to bylo a pod něj přistavili malé pohárky. Nechtěl jsem ani domyslet co všechno by do těch pohárků mohlo spadnout. „Omluvte mě.“ Zahučel jsem a v obličeji začal podezřele blednout. Vyrazil jsem a rychlostí geparda zmizel ve dveřích. Kenaie ta rána kterou jsem mu nevědomě způsobil, ani nevzbudila.
V tu chvíli jsem snad proklínal všechno kolem sebe, pavučiny, kameny, chodbu, kohokoliv koho jsem potkal. Veřejné záchody tu asi nevedli. Běžel jsem hodně dlouho, dokud mě nezastavilo zábradlí. Prudce jsem do něj vrazil a tak si ještě víc rozdráždil žaludek. Rychle jsem si zakryl ústa rukou a snažil se ovládnout. Sedl jsem si, pokrčil nohy a počítal do deseti. Když to nezabralo, počítal jsem znovu do deseti. Abych se uklidnil, rozptyloval jsem se samomluvou. „Klid, nádech, výdech, fajn…určitě to rozdýchám.“
Kdosi si vedle mě přisedl a dal mi ruku kolem ramen. Byl to Kenai, za což jsem mu byl vděčný. „Rozdýchej to, hm? Vicky z toho bude mít jen srandu.“ Zamumlala a poplácal mě po rameni, druhou rukou mě stále držel kolem ramen. „Díky.“Zašeptal jsem. „Jsi bledý. Pojď do pokoje, bude líp.“ Usmála se a vytáhl mě na nohy. Přetáhl si jednu mou ruku přes rameno a pomalu mě vedl chodbami. Musel jsem mu přiznat, že měl báječný orientační smysl. Dovedl mě sice do svého pokoje, ale to mi v té chvíli nevadilo. Položil mě na postel a doporučil mi, ať pokrčím nohy, že tím nebudu napínat břišní svaly. Ochotně jsem souhlasil a nechal se zabalit do teplých kůží. Byl jsem tak rád, že to byl on, kdo mi teď pomáhal.
Sedl si vedle a povzbudivě se na mě usmál. „Měl bych omdlévat častěji, prospívá mi to.“Zavtipkoval. Natáhl jsem se a sevřel mu ruku. „Děkuju.“ Zamumlal jsem a věnoval mu chabý úsměv. „Vždyť není zač, udělal bys totéž…myslím.“ Mávl volnou rukou. „No, ale teď nemám kde spát…“zamyslel se a pak se usmál,“ šoupni se.“ Vyzval mě. „Co? Co chceš dělat?“ Vykulil jsem oči. Odšoupl mě na vzdálenější část kamene a spokojeně se opřel o moje břicho jako o polštář. „Dobrou noc.“ Zamumlal a zabalil se do jedné volné kůže.
„Tak dobrou no.“ Zamumlal jsem a zjistil, že když mi něco jemně tlačí na žaludek je to dokonce lepší. Spokojeně jsem se zavrtěl a Kenai mě šťouchl do boku, protože jsem mu tím posunul hlavu, jako předtím když jsem utekl. „No jo, porád…“ Zahučel jsem už v polospánku. Ještě jsem zahlédl, jak se usmívá a pak jsem se definitivně odebral do světa snů a iluzí. A vůbec jsem toho nelitoval.
Prásk, prásk, prásk, švih, rup…
„Dobré ráno kluci. Vstávat a cvičit.“ Vicky prolétla dveřmi jako neřízená střela, s třemi harpunami v jedné a třemi sítěmi v druhé ruce. „Co se děje?“ Zahučel Kenai který pravděpodobně v noci cestoval a teď se neopíral o moje břicho ale o mojí hruď. „Jdeme na lov, takhle brzo ráno jsou olihně nejlepší.“Zazářila a v několika minutách nás stále v šupinách vykopala ze dveří. Vzápětí nám vrazila cosi do ruky. Vypadalo to jako…jako vajíčko. Obyčejné, oblé, slepičí vajíčko. „Co s tím?“Zeptal jsem se a převaloval ho v ruce, dokonce jsem chtěl i zkusit jestli se rozbije, ale od toho mě Vicky razantně odradila.
„Až budeme ve vodě, polkněte to. Zabrání to průniku vody do hrtanu a umožní vám to dýchat.“ Vysvětlila spěšně, a aniž by se nás zeptala na souhlas, vrazila do jedněch dveří, které byli po stranách chodby, kterou nás vedla. Pak nás začala strkat dolů, ze schodů které tam byli. „počkej, ale já nikdy nějaké olihně či co jsi to říkala, nelovil.“ Ohradil se Kenai a já mu přizvukoval. Vicky to ignorovala a naposledy nás popostrčila ze schodů. Podjelo mi to a spadl jsem níž, než jsem chtěl. A díky tomu jsem byl vzápětí nemile překvapen. Až po pás jsem se totiž ponořil do ledové vody. „S-s-studí…“Zacvakal jsem zuby a chtěl se dostat zpátky, v tom mi však zabránila Vicky, která ke mně šoupla i Kenaie.
Každému vrazila do ruky síť a harpunu, pak se k nám v mrazivé vodě přidala. „Tak, olihně, můžete chytat jen do těch sítí, mají měkká těla, takže harpuny by vám proti nim k ničemu nebyly, ty jsou proti predátorům. Olihně nejsou od přírody útočné ale, když se naštvou, dávejte pozor na chapadla, způsobují mdloby, zvracení a pak bezvědomí.“Prohlásila, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „A to je máme chytit? Ty mdlobo-zvracecí-bezvědomé potvory?“Zeptal se užasle Kenai. „Jo. Tak strčte si to do krku a hurá pod vodu, jestli s tím vejcem v krku budete na vzduchu déle, než minutu udusíte se, takže buďte rychlí.“ Zářivě se usmála, strčila si vajíčko do úst, polkla a potopila se.
„To se mi zdá?“ Zeptal se Kenai. „Myslím, že ne.“ „Aha, tak to bysme měli jít za ní ne?“ „No jako mě se moc zvracet a upadat do bezvědomí nechce.“ Prohlásil Kenai a založil si ruce na hrudi. „Já zase nechci umřít, sama říkala, že žijeme jen díky tomu, že jsme upoutali pozornost toho netvora, takže by se na nás klidně mohli vykašlat a poslat nás k ledu. Tak pojď.“ Usadil jsem ho. Polkl vejce a ponořil se pod temnou hladinu.
Kupodivu jsem pod vodou opravdu mohl dýchat. Byl to takový zvláštní pocit, jako když polknete špagetu a jednu její část máte v krku a druhou v puse. Potřásl jsem hlavou a s harpunou připravenou jsem se rozplaval dál tunelem, ve kterém voda byla. Za chvíli jsem ucítil jak se Kenai taky potopil a následoval mě. Zřejmě mu bylo proti srsti, hned takhle po ránu plavat ale přemohl se a teď mě vydatnými tempy doháněl. Já už jsem viděl před sebou siluetu Vicky. Už, už jsem byl u ní, ale najednou zmizela. Zarazil jsem se tak náhle, že do mě bratr vrazil. Ukázal jsem na místo, kde Victoria zmizela a Kenai odpověděl pokrčením ramen.
Pomalu jsme se tam rozplavali s harpunami stále ve střehu. Jakmile jsme ale připluli na místě, kde Vicky zmizela, zjistili jsme důvod. Kolmo dolů z naší chodby vedla další a v té byl neuvěřitelně silný proud, kterým proplula. Bohužel jsme tohle zjistili až tehdy když už jsme se tou odbočkou s proudem řítili do neznáma.
Hrozně to házelo a nakonec nás to vyplivlo na otevřené hlubiny, kolem nás nebylo nic, jen modro, ticho, klid a všudypřítomný mír. Zastavil jsem se, nevnímaje tlak na uších, a sledoval tu krásu, kterou bych nikdy neměl ani poznat. Kenai udělal totéž. Jenže ať to místo vypadalo sebemírumilovněji bylo zatraceně nebezpečné. O tom jsme se přesvědčili, když u mé nohy sklapl zoban obrovské chobotnice.
Chtěl jsem vykřiknout, ale nedostal jsem možnost. Rychle jsem s sebou smýknul na stranu a totéž udělal i bráška. Jenomže chobotnice měla víc zbraní nežli my. Podařilo se mi přeseknout jedno její chapadlo a to druhé natrhnout. Byla, ale tak velká že to snad ani nepostřehla. Najednou jsem si všiml jak sebou hází a něco má v zobanu. Málem se mi zastavilo srdce úlekem, jestli to není Kenai. Bratr to nebyl ale jeho harpuna ano. Chobotnice měla zobák doširoka otevřený, a nemohla, tak velký kus oceli nijak překousnout. Toho jsem využila já, připlaval jsem blíž a vrazil svojí harpunu do obnažené tkáně jejího „krku“ či co to bylo. Vodou se rozšířila vlna vysokého jeku a nás zalil oblak tmavého pižma.
Když se konečně rozptýlil viděli jsme jak ke dnu klesají dvě harpuny, naše harpuny. Vrhl jsem se po nich a po několika metrech je chytil. Jednu jsem dal Kenaiovy.

Ten mi kývnutím naznačil, že tohle nemuselo být naposledy. Přikývl jsem na souhlas a vydali jsme se dál do temných hlubin. Zpátky chodbou jsme jít nemohli, protože tam byl moc silný proud, nezbývalo nám proto nic jiného než to risknout a pokusit se najít Victorii nemohla uplavat přeci nijak daleko. Obezřetně jsme proplouvali okolo a snažili se zahlédnout někde siluetu šupinaté ženy. Místo toho jsme vpluli do obrovského hejna olihní. To jsme zjistili tehdy, když se kolem nás krásně zbarvené potvůrky vyrojily.
Už, už jsem pozvedával harpunu, ale najednou jsem si vzpomněl na Vickyina slova, že jsou moc měkké na to aby jim ublížil takový pouhý kus kovu. Musel jsem přiznat, že to byla zvláštní stvoření, velké a lesklé oči se na nás dívali takovým zvláštním, prázdným pohledem. Barevný chapadla vířila všude ve vodě kolem nás a já si nebyl jistý tím, jestli se odsud dostaneme živý. Vicky ale říkala, že od přírody nejsou útočné tak je nesmíme vyprovokovat. Zrovna jsem to chtěl pomocí myšlenek říct tenhle poznatek bratrovi, ale to už se k nám skrze olihně prodírala Vicky. Síť měla plnou vzpouzejících se olihní a zářivě se na nás usmívala.

Pak ukázala směrem kamsi nahoru a začali si drát cestu skrze stále zvědavěji dorážející olihně. My ihned za ní. Přeci jenom stále jsme nestáli o to, aby se do nás nějaká ta potvora pustila. Chvíli jsme plavali, a nakonec Vicky vplula do otvoru ve skalní stěně, ve které asi bylo vodní město. Po několika minutách plavby jsme se dostali nějakým nepochopitelným způsobem až k chodbě kterou jsme se na lov vydali. Postavili jsme se a Victoria se na nás s omluvným úsměvem podívala. Pak mě i Kenaiovy vrazila jednu velkou ránu do břicha. Samou bolestí jsem se ohnul v pase a cítil jsem jak mi z hrtanu vyletělo „dýchací vajíčko“ a když jsem ho vyplivl na schody. Rozbilo se a z něj vyběhla jakási malá příšerka a zmizela ve vodě.
Kenai udělal totéž. Vicky se ho nějakým způsobem zbavila sama. „Pardon, jinak bych to z vás nedostala.“ Omlouvala se spěšně když si Kenai přehodil harpunu z jedné ruky do druhé. „ No aspoň máme o jídlo postaráno.“ Usmála se zvesela a zamávala sítí plnou polomrtvých olihní. Vzduch jim evidentně vůbec nesvědčil.

„Tak mě, právě chuť přešla.“Prohlásil jsem a promnul si ubohý žaludek, který zažíval během mého cestování velmi krušné chvíle. „Nápodobně.“ Zahučel bratr a stále ještě v předklonu těžce oddechoval. „No, tak to necháme na večeři.“ Usmála se Victoria a rozešla se po schodech nahoru. Odvedla nás pro změnu, do mého pokoje a tam nás nechala. Kenai podrobil moji svatyni zkoumavému pohledu a pak sebou švihl na postel a během minuty dospával z čeho nás Vicky probudila. Já jsem se usmál a zakroutil hlavou. Opřel jsem se o něj stejně jako on minulé noci o mě a schoulil se u toho do klubíčka. Za chvíli jsem se zahřál a přehodil přes něj i přes sebe kůži. Chvíli jsem pomrkával a nakonec jsem spokojeně usnul. Sny mi naplnili obrovské fialové olihně, chobotnice, a Vicky jak mi do krku rve vejce. To je zase den.
„Dobré ráno, bráško.“ Majitel hlasu se mnou jemně zatřásl, a když jsem otevřel oči, uvítal mě s úsměvem, evidentně měl dobrou náladu…velmi dobrou náladu. A to u něj nevěstilo nic dobrého. „Co se stalo?“ Zeptal jsem se podezřívavě a s hlasitým zívnutím, jsem si prohrábl vlasy, které vypadaly jako kdyby mi na hlavě seděl rozzuřený ježek. „Viděl jsi už někdy nějakou královnu, Kane?“ Nadhodil a vyhnul se přímé odpovědi. „Ne?“ Broukl jsem a moje podezřívavost začala geometrickou řadou narůstat. „Tak jí dneska uvidíš.“ Usmál se rozzářeně. „Je mi ctí.“ Zabručel jsem, švih s sebou na postel a přetočil se tak abych se díval do zdi. Chvíli bylo ticho a pak se mnou Kenai znovu zatřásl. „Copak ty se netěšíš? Víš, jaký to bude? Potkat někoho takového můžeme jen jednou za život.“ Domlouval mi tiše. „Hele, jsme nesmrtelní, je skoro jasný, že tohle nebude jediná královna, kterou potkáme.“
Zabručel jsem v odpověď a chtěl dál spát, Kenai do mě však hučel tak dlouho, dokud jsem nesvolil a neposadil se. „Kdo nás vlastně k té modrokrevnici pozval?“ Nadhodil jsem po chvíli. „Hádej.“ „Victoria.“ „Samozřejmě.“ Pokýval jsem hlavou a prsty si pokusil uhladit vlasy. Kenai mě u toho chvíli sledoval a pak mi stáhnul ruku. „S tímhle zmůže něco tak maximálně hřeben.“ Poznamenal a sám mi vlasy upravil. „Dík.“ Zahuhlal jsem, ale to už dovnitř vešla Vicky. Jen pozdravila a už nás hnala ze dveří. „Dávejte si pozor na jazyk, chovejte se slušně, nikdy se nedívejte dál než dva metry od ní…“A tak dále, zasypala nás spoustou dobrých rad, ale jak se zdálo, byla ještě nervóznější než my.
Nakonec nás zavedla k zvláštní budově, která budila dojem stadionu, a když nás jí celou provedla (Mě se podařilo shodit obraz a Kenaiovi rozbít vázu)otevřeli stráže jednu velkou železnou bránu a když nás jí Victoria prostrčila, rychle jí zavřeli. „Hm.“ Zabručel Kenai a rozhlédl se. Byli jsme v zahradě…nebo to snad byl les? Těžko říct. Všude stály smuteční vrby. Stříbřité větve a jejich dlouhé šlahouny povlávaly větrem, dole pod kmeny kvetlo spoustu květin a tráva vypadala tak měkce jen si do ní lehnout. „To je krásné místo, opravdu jako pro nějakého modrokrevníka.“ Zamumlal jsem. „Nemůžu nic než souhlasit.“ Zašeptal a pomalými kroky se vydal do spleti kmenů a nádherného listoví. Já jsem mu byl hned v patách.
Dlouho jsme bloudili pod příkrovem starých stromů, ale okolí se měnilo jen nepatrně, proto nás z „transu“ vytrhl až hlas královny. „Tady, pánové.“ Hlas byl milý a podivně suchý, a když jsme se otočili, poznali jsme proč. Královna byla Dáma, ve všech ohledech, seděla pod jedním zvláště rozložitým stromem a opírala se o zdobenou hůlku. Byla vrásčitá a bíle vlasy měla stočené vzadu v drdolu. Usmívala se a spokojeně si prsty v bílé rukavici srovnala pár pramenů za ucho. Měla na sobě dlouhý tmavorudý háv z jemné látky a občas bylo vidět jak pod ním na nohou a rukou prosvítají šupiny jasně průzračné barvy. Byly úplně bezbarvé, čiré a pod nimi prosvítala jen seschlá kůže. „Prosím, pojďte blíž, vzácní hosté.“ Usmála se znovu.
„Jistě…madam.“Zabručel Kenai, čapl mě za ruku a táhl za sebou. „ Vaše jména?“ Nadhodila, když jsme si sedli na kořeny u ní. „ Já jsem Kenai a tohle je…“Než mě stačil představit, udělal jsem to sám. „Kanae, Vaše veličenstvo.“ Královna bohémsky pokývala hlavou a na oplátku se taky představila. „ Královna Rosaria Paula, desátá vládkyně od zatopení světa.“ Teď bylo na nás, abychom vybruslili s grácií. Lehká úklona to snad spravila. „Tak, chtěla jsem vyjádřit svůj dík nad zásluhou, kterou jste se zasloužili o smrt Bestie. Nechala jsem pro vás proto zhotovit menší dar. Vím, že jste dvojčata tak jsem si řekla, že tohle by mohlo být dostatečné.“ Pozvedla jednu ruku z hůlky a luskla prsty. Odněkud zpoza stromů vyšel „rybí muž“ s barvou šupin sytě modré, cosi královně podal ve velké, ploché, ozdobné truhle.
Rosaria si to od něj vzala a kývnutím hlavy ho poslala pryč. Pak si tmavou truhličku srovnala na klíně a odklopila víko. Já i Kenai jsme zalapali po dechu. „ Vaše…Veličenstvo, to si nezasloužíme.“ Zamumlal jsem a díval se na dva nádherné šperky. V truhličce byli dva řetízky s přívěškem, oba naprosto stejné. Drahý řetízek, na kterém ozdoba vysela, byl nejspíše ze stříbra nebo podobného kovu a přívěšek ve tvaru draka na nás téměř pomrkával dvěma měsíčními kameny místo očí. Celé to jinak bylo v barvě stříbra. A všechno se to tak nadpřirozeně lesklo, až oči přecházely. „Z čeho…“ Začal Kenai ale královna vytušila jeho otázku a sama odpověděla. „ Zhuštěná perleť, nejlepší perly na to přišly. Říká se, že ten kdo je má na krku nikdy nezemře na otravu. Nevíme co je na tom pravdy, ale je to jeden z nejdražších a nejkrásnějších materiálů.“Pozvedla truhličku a nastavila nám jí tak abychom si dárek mohli vzít. Ostýchavě jsme si je pověsili a zjistili, že na krku téměř vůbec netíží. „ Kdybyste narazili kdekoliv na někoho z rodu tady pod hladinou, ukažte mu to, nikdy neodmítne pomoc.“
„ Kdybyste narazili kdekoliv na někoho z rodu tady pod hladinou, ukažte mu to, nikdy neodmítne pomoc.“
„Děkuji Vám.“Zašeptal jsem, zmohl jsem se jen na toto. Dárek to byl skutečně překrásný, a skrz propojení jsem cítil, že i Kenai je na tom stejně jenže jsem tam rozeznal ještě jeden pocit, než se přede mnou uzavřel. Takový zvláštní smutek, spojený se zklamáním. Znepokojeně jsem se zavrtěl, a když nás Rosaria P. konečně propustila, rozhodl jsem se ho na to zeptat. Blíž byl můj pokoj, tak jsme zapadli do něj. Už, už jsem se nadechoval ale uprostřed nádechu se ke mně Kenai otočil a zavrčel: „Už se mi nehrabej v hlavě, jasné?“ Zůstal jsem tam stát v plicích stále spoustu vzduchu od nádechu a jen jsem na něj zíral. Když jsem konečně vydechl, vyhrkl jsem na svou obranu. „P-počkej, stejně cítím tvoje emoce, tak proč ti vadí, že jsem se podíval, co je to za pocit?“
„Prostě…to už nedělej.“ Zabručel a šel k výklenku s „balkonem“. Co s ním je? Před chvílí byl úplně normální a teď mu bude snad vadit, že jsem jeho dvojče. Odfrkl jsem si. Tak to teda ne, milej zlatej. Lehl jsem si na postel tak abych byl na její užší části. Opřel nohy o stěnu, dal si ruce pod hlavu a začal si pobrukovat jakousi melodii. Zavřel jsem oči a vymýšlel další a další tóny když jsem zaslechl jak se Kenai vrací z balkonu. Utichl jsem, ale když otevřel vstupní dveře, zvedl jsem se na loktech. „Jdu ven.“Houkl přes rameno. „Co?! Hej!“zvedl jsem se z postele a vystřelil za ním. „Jdu taky.“ Rychle se otočil s poděšeným výrazem ve tváři a vykřikl: „Ne!“ Zastavil jsem se a překvapeně se na něj díval, ještě nikdy tohle neudělal, tak proč teď? „Proč?“ Zeptal jsem se. „P-prostě jdu ven, neřeš to.“ Zabručel a než jsem stačil vypálit další otázku, zmizel mi na chodbě z očí. Zaraženě jsem zavřel dveře a sedl si na postel. Co to s ním jen je? Dumal jsem. A pak se mi v hlubinách mozku rozsvítilo světýlko a po něm další a další. Nakonec jsem v tom měl jasno. Určitě se takhle nechová sám od sebe, určitě ho něco pomátlo…Rozvíjel jsem své úvahy. Muselo ho potkat něco co je pro kluka nejhorší. Zděšeně jsem se podíval na zeď před sebou. Pohled mi oplatila jakási nevinná žabička, co se tam pohupovala na přísavkách svých nožek. Má holku! Zvedl jsem se a rozdýchával jsem tu informaci. Tomu se musí přijít na kloub. Zařekl jsem se a tleskl do dlaní. A tak jsem rozjel, pravděpodobně největší pátrací akci v dějinách rybího národa. Jen co brácha přišel, dělal jsem jako by nic, ale jakmile zmizel ze dveří, přilepil jsem se na něj jako klíště a dával si pořádného majzla, aby mě nevycítil nebo neviděl.
Problém byl v tom, že jsem ho nikdy s žádnou neviděl, vždycky někam přišel a čekal, jednou jsme tam tak tvrdli dvě hodiny. Dost mě to unavovalo, v noci jsem nespal, abych ho třeba neprošvihl, a přes den jsem ho stopoval. Nakonec to na mě začalo být znát. Jindy by se na mě pověsil a doloval ze mě proč tak vypadám, ale on si toho absolutně nevšímal. Byl jako v transu. Tak jsem se zařekl, že já, jeho bratr Kanae, ho dostanu ze spárů té nevšímavosti. Na svojí vyčerpanost jsem však doplatil.
To jsem ho sledoval na další z jeho pochůzek. Už třetí noc jsem nespal a vypadal jsem, jako kdyby mě právě vytáhli z hrobu. Znovu se zastavil na nějakém odlehlejším místě a my jsme čekali. Minuta, deset minut, patnáct, dvacet…zív… třicet… A než uběhla půlhodina, spal jsem, jako když mě do vody hodí. Probral jsem se, nevím po jak dlouhé době, ale rozhodně jsem znal i lepší pohledy. Nade mnou stál Kenai a vypadal, jako kdyby si chtěl s Áresem podat ruku. Chtěl jsem se usmát, ale byl jsem tak rozlámaný, rozbolavělý a unavený, že jsem nepovytáhl ani koutek. Kenai se sklonil až ke mně a zavrčel: „Říkal jsem ti a´t mě necháš na pokoji.“ Poslední dvě slova odhláskoval. Stěží jsem se přinutil promluvit. „To jsi neříkal, říkal jsi jen, abych se ti nehrabal v hlavě, a to jsem neudělal.“ Namítl jsem. Kenai se zamračil. „Co to je za stupidní nápad, šmírovat mě? Co jsi tím chtěl získat, chceš mě snad pronásledovat až do konce života.“ Zasyčel. Pak se zvedl a rozzuřeně odcházel. Já jsem to chvíli rozdýchával, ale pak jsem sebou škubnul a než stačil zahnout za roh, zavolal jsem na něj. Dělal, že mě neslyší.
„Kenaii! Já jsem to tak nemyslel já jsem se jenom o tebe…“ Křičel jsem pořád, až jsem myslel, že tam ty hlasivky za ním snad budu muset poslat. Bratr se konečně otočil na tváři pořád stejný rozzuřený výraz. „Cože ses o mě?“ Zeptal se a přišel blíž. „ Já jsem se o tebe jenom bál, nikdy jsi takový nebyl a myslel jsem, že tě někdo…něco,“opravil jsem se rychle,“ trápí a tak jsem tomu chtěl přijít na kloub a nějak ti pomoct,“ o případné možnosti pomoci jsem raději nemluvil,“Já-a, já to nemyslel zle.“ Kenai si mě chvíli měřil pohledem, ale pak mu výraz změkl a on mi pomohl na nohy. „ A kdo tě tak zřídil?“ Zeptal se bezvýrazně. „No, já jsem hodně dlouho nespa…“Zatočila se mi hlava a před očima rozprostřelo temno. Ještě než jsem se mu zhroutil do náruče, stačil jsem zamumlat: „Nespal.“
Nevím, jak dlouho jsem povlával ve světě snů, ale když jsem se probral, díval jsem se na mnohem hezčí pohled než předtím. Kenai se usmíval a seděl na kraji mojí postele. „ Jsi idiot.“ Oznámil mi stále s úsměvem. Já jsem se chabě usmál. „já vím, Kenaii, já to moc dobře vím.“Zamumlal jsem. „To je hlavní.“ Uculil se a uhnul před mojí ranou. „No, když jsi mi tam omdlel, musel jsem dojít pro pomoc, protože sám jsem tě neunesl. Taky se ptali, co se ti stalo, že vypadáš tak zřízeně.“ Jen jsem protočil oči v sloup. „No a co, tohle by snad udělal každý bratr.“ Zabručel jsem. „Jak dlouho, že jsi to nespal?“Zeptal se. „72 hodin myslím.“ Zabrumlal jsem a zabalil se ještě pevněji do pokrývky. Chtělo se mi spát…tak spát… Kenai se jenom usmál a lehl si tak aby se opíral hlavou o moje levé rameno. „Děkuji.“ Zamumlal. „ Za co?“ „Že jsi se o mě bál.“